Scénáře

Mým druhým povoláním by mohla být scénáristka. Každý den vytvořím tisíce scénářů na tisíc různých situací, které mě přes den potkají nebo které vytvořím. Scénáře nejen moje, ale i spousty lidí, na které během dne myslím. Když vymýšlím dárek pro někoho, koho mám ráda, tak se mi zároveň s tím rozvine v hlavě film o tom, jak druhý na dárek bude reagovat, co mi řekne, za jak dlouho mi napíše a jestli z dárku bude nebo nebude mít radost. A pak nastává moment, kdy události naberou úplně jiný spád a já občas bývám nadšená, zklamaná, smutná, někdy i naštvaná. A následuje okamžik uvědomění si té absurdity a já můj mozek zastavím a přestanu se zaobírat myšlenkami, jak by to mělo být. Hodím se do okamžiku teď a zbytek nechám plynout.
Jednou jsem vymyslela akci pro druhé. Na sebeláskovém semináři jsem koupila sebeláskové tričko. Vytvořila k němu dopis a spolu s tričkem ho předala prvnímu člověku, o kterém jsem si myslela, že by se potřeboval mít více rád. Aby si ho ponosil, užil si v něm ty chvíle "mám se ráda" a poslal spolu s dopisem dál. Protože šířit sebelásku mi přijde moc fajn.
Ale okamžitě jsem měla v hlavě, kdo by tričko měl dostat další a další a co by v něm měl prožít a cítit.
A jak tato akce dopadla?
Tričko zůstalo hned u první osoby.  První reakce na tento dárek byla báječná, nápad se jí moc líbil. Jednou jsem byla svědkem nošení. Jestli mělo ten správný účinek, už jsem se ale nedozvěděla. A jestli ho nosí dál nebo ne, netuším. Každopádně jak akce začala, tak v podstatě skončila.
Byla jsem zklamaná, měla jsem přeci scénář putování a šíření sebelásky v podobě trička. Možná i naštvaná, protože tahle věc byla určena na předávání.
Už je to nějaký čas a já se nad svými myšlenkovými pochody usmívám. Vím, že ta správná doba na přesun pro tričko přijde a přesně té správné osobě. A pokud ne, tak ho ta první osoba potřebovala opravdu nejvíc. A já mám možnost poslat další trička do světa a jaký bude jejich osud už plánovat nebudu. Těším se na ten proces vyrábění nových triček a na ten den, kdy je budu předávat dál.

A občas je můj scénárista ku prospěchu mě samotné. Tento týden jsem měla v hlavě myšlenku, že se mi v práci něco nepovedlo. A že musím s pravdou ven. A první scénář byl, jak má nadřízená bude naštvaná, jak se budu cítit hrozně, jak budu vysvětlovat, kde a proč problém vzniknul. A měla jsem zkažené odpoledne. A pak přišel ten kouzelný moment, kdy jsem uplatnila jednu z věcí, kterou jsem někde četla. Pokud tě něco trápí, vytvoř si v hlavě ten nejhorší scénář, který lze. V mém případě nepříjemný rozhovor, nejhorší variantou byla výpověď z práce a hledání nové. A když jsem si tento scénář dopiplala do posledního detailu, řekla jsem si dost. To nejhorší už v hlavě mám a ani tak by se svět nezbořil a pro mě by to neznamenalo konec. A najednou mi bylo o 150 procent lépe. Touto věcí jsem se přestala zaobírat a strávila pohodový večer a spát jsem šla s optimismem.
Co se dělo druhý den je jen ukázka toho, že naše scénáře nejsou vždy reálné a naše strachy jsou většinou zbytečné. Po počáteční odkládání jsem se rozhodla konat a to hned. Čím dřív bude událost za mnou, tím lépe. A světe div se. Problém se vyřešil s úsměvem. Žádné drama se neodehrálo a já se usmála sama nad sebou a mým katastrofickým já.

Tak to prostě v životě chodí. A je to fajn.

A já se učím žít teď, nevytvářet si scénáře, ani ty hrozné, ani ty krásné, prostě jen žít život tak, jak přichází. Na paní katastrofu v sobě už mám návod a budu ho používat, když mě zas přepadnou obavy a strachy.

Love my life