Můj rok 2014

Moc často se směrem zpět neohlížím. Stává se mi ti většinou před důležitým krokem směrem vpřed nebo když se cosi láme a já se snažím z minulosti poučit. A teď se nám láme, další krásný rok za mnou a já tu nebudu vyzdvihovat chyby nebo lépe řečeno zkušenosti, které jsem cestou udělala nebo které mě potkaly.

Tady bych ráda zhodnotila to krásné a podle mě povedené.

A musím si přiznat, že tento rok byl opravdu velmi plodný, krásný a plný změn a posunů.

Navštívila jsem kurzy, semináře, potkala spoustu inspirativních lidí.

Mé velmi oblíbené Mohendžodáro jsem si dopřála hned dvakrát a pokaždé to mělo jinou kvalitu a já velmi zapracovala na mé ženské stránce ve všech možných polohách a stránkách. A seznámila se s řadou dalších Královen (to je první slovo, které mě teď napadlo při vzpomínce na všechny účastnice a hlavně naší lektorku Martinku).

Výlet z komfortní zóny s Petrem Krejčíkem mě posunulo opravdu hodně dopředu a já už se tolik netrápím pocitem studu, když mám někde vystoupit nebo si udělat ze sebe "dobrý den". A i když je pořád na čem pracovat, setkání s Petrem bylo vyjímečné a já zažila s Petrem další výbornou situaci a dodnes mu dlužím dárek. Takže jdu si napsat o adresu, ať můžu splnit svou část dohody :-) - odškrtnuto, splněno.

Kurz kreativního psaní s Reném Nekudou a další hrst inspirativních lidiček. A já se zas posunula o kus dál.

Mnou vytvořená beseda s Peterem Luxem o jeho misích s Lékaři bez hranic. Výborný čas strávených s úžasným panem doktorem a povídání pro mě naprosto vyjímečné a hlavně v hojném počtu a s výborným výsledkem. Vybrali jsme 4.578,- Kč. A já jsem pyšná na Péťu, že podnikl tyto cesty a na sebe, že jsem je přiblížila lidem.

Mahenovo divadlo Brno Ženy ženám živě

Semináře, kterých jsem se účastnila jako asistentka a zažila tak zase jiný rozměr těchto akcí - Uzdravující, oživující a magická síla sexuality s Denisou a Richardem, Sebeláska s Luckou. I ty, kde jsem jen sosala informace, energii jako Ženy ženám živě.

Práce na sobě pod rukami Markétky.

Má vytoužená dovolená s rodinou na prosluněné Floridě.

Stěhování se do nového bytečku.

Zahájení studia koučinku.

 Spousta oslav, včetně té mé kouzelné.

Úžasné rodinné setkání, které jsme s mojí sestrou vymyslely a dotáhli až do stádia akce.

Slzy, mé i ostatních. A i to je velký posun, dovolit si prožívat opravdu všechny emoce naplno.

volunteers a jeden ze závodníků

Jako dobrovolník jsem se účastnila závodu Spartan race na Klínovci. A tam jsem také potkala muže s velkým M. A i když už dnes netvoříme pár, já jsem mu vděčná za mnoho krásných a kouzelných chvil, za zrcadlo, které mi nastavil a díky kterému jsem se učila a učím dál, za lásku, kterou jsem si užívala plnými doušky a za spoustu dalších věcí a pocitů.

Naše malá holčičí setkání při úplňku a padání hvězd.

Má osobní víla.

Má úžasná sestra mi dopřála druhou neteřinku.

Přátelství, inspirace, štěstí, láska, vzdělávání, knihy, filmy......

Toto a ještě mnohem víc mně potkalo cestou rokem 2014 a já cítím vděčnost za to vše.

Love my life

Vůně Vánoc

pinterest.com

I když to za okny zatím moc nevypadá, Vánoce se kvapem blíží. Já jsem o víkendu podnikla první a asi také poslední nákupy dárků. A po pár hodinách procházení se po obchodech mi došlo, že to takhle letos vlastně vůbec nechci. Kupovat dárky jen pro dárky nebo jak jinak nazvat takové to tlačení na pilu a vymýšlení dárků za každou cenu, aby každý pod stromkem něco měl. Samozřejmě si i já přeji najít pod stromečkem nějakou maličkost a to samé chci dopřát i ostatním. 

Ale hlavní priorita letošních Vánoc je pro mě trávit čas s lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. A myslím tím ten kvalitní čas, takže žádné plkání o tom, jak je vše špatně a proč to jinak být nemůže. Ale spíše to, o čem si kdo sní, na čem pracuje, kam se posouvá, co by chtěl od nového roku a dalšího života. Pro mě je to hodně o sdílení pocitů, radostí a možná i smutků, hodnocení proběhlého roku a vize do dalšího. 

Takže jsem se rozhodla, že letos budu jako hlavní dárek věnovat to nejvzácnější a nejcennější co mám, a to můj čas, mou pozornost, mé pocity a mou náruč. A ráda bych to samé dostávala od svého okolí.

Možná tím některé lidi překvapím, když místo úhledně zabaleného balíčku dostanou poukázku na trávení času se mnou, ale já to tak cítím a stojím si za tím, že to je ten nejlepší dárek, který jsem letos "vymyslela" nebo lépe řečeno vycítila.

A teď už se na Vánoce opravdu těším. Necítím tam žádný tlak a žádně měla bych a musím, ale jen radost z toho, co přijde a kdo mého dárku využije nebo kdo mi ten samý dárek bude chtít věnovat zpět.

A abych byla také trochu materiální, i když opravdu jen trochu, tak jsem si právě objednala dárek sama pro sebe a už teď hořím nedočkavostí, kdy dorazí a co se z toho vyklube. Ale zatím zůstanu tak trochu tajemná a o co jde povím, až si ho vyzkouším. A pak se ráda rozepíšu o tom, co mi dárek přinesl do života.

love my life and Christmas time

Zvláštní smutek citronového koláče

Po velké spoustě knížek osobního rozvoje už bylo načase oživit čtecí zálibu něčím z trochu jiného doušku a tak jsem v knihovně sáhla po knize Aimee Benderové Zvláštní smutek citronového koláče. Na knižních blozích měla tato kniha velmi pozitivní ohlas. Ale nerada dopředu vím o čem přesně kniha je, natož aby mi někdo dopředu prozradil, jak kniha skončí. A tak jsem v přesvědčení oddychového a romantického čtení zasedla ke knize se žlutým obalem. 

Jak moc jsem se mýlila. Pro mě osud devítileté Rose Edelsteinové byl tak smutný, tak bolavý, že jsem v první chvíli chtěla knihu vyměnit za něco opravdu veselejšího.

Nedovedu si představit cítit osudy a pocity lidí (a to doslova, na jazyku). Když si představím tu bezmoc, když se této zvláštní schopnosti chce zbavit a nemůže, ten zvláštní smutek zaplavil i mě.

Každý z nás by si přál mít nějaké "nadpřirozené" nadání. Ale co když bychom si ho nemohli vybrat a s každým spolknutým soustem jídla, bychom cítili nejen místo, kde se jednotlivé ingredience jídla vzali, ale každou myšlenku a pocit všech lidiček, kteří se na výrobě jídla podíleli nebo ještě zvláštnější vlohy.

Jaké musí být žití v devíti letech s vědomím, že vaši rodiče, váš sourozenec jsou někdo jiný, než za koho jste je do té doby považovali a že vaše matka má poměr, a i když je díky tomu šťastnější, chceme o svých rodičích vědět opravdu vše?!

Knihu jsem neodložila, tři dny jsem hltala řádky a doufala, ve šťastný konec. 

Nebudu vám prozrazovat celý děj a konec už vůbec ne. Ale nelituji svého výběru, tento smutek se četl opravdu sám a obsahoval vše - lásku, stárnutí, spoustu chutí a hlavně námět na zamyšlení. A takové knihy mě nepřestanou bavit.

Love my life......... and books

Přiznání

Dnes bych se chtěla celému světu přiznat k tomu, že jsem zamilovaná. Zamilovaná do sebe, mého milovaného Muže a celého vesmíru.

A stačilo k tomu tak "málo". Dnes jsem si dopřála kouzelný den se 160 ženami na semináři Doživotní hojnost: Sebeláska, který pořádá Lucinka Bouzková v Praze.

Když jsem se ho účastnila loni jako jedna ze sta žen, věděla jsem, že příště chci patřit do týmu asistentek.

A dnes se mi můj sen splnil a já jsem plná všech možných pocitů, ale ten co převládá nejvíce je láska a vděčnost.

Nebylo to jen mávnutím kouzelného proutku. Bylo potřeba natočit motivační video a tím překonat svou komfortní zónu, poslat ho a věřit, že to klapne. A klaplo...

A já se dnes brzy ráno vydala na cestu do Prahy spolu s mou velmi drahou kamarádkou, která dostala seminář jako dárek k narozeninám.

A užila jsem si den od A až po Z. Dávala jsem lásku plnými doušky a opravdu zakusila ten pocit, že čím víc dáš, tím víc ten pocit naplní mě samotnou.

A tak tu teď sedím už v teple domova, na spaní ani myšlenku a zářím si tu do všech stran.

Dnes jsem si zakusila jaké je to z druhé strany, opravdu být tady a teď, se všemi těmi ženami a jejich slzičkami, bolístkami a jejich láskou, kterou nacházejí sami v sobě. A těžko se to dá popsat slovy. Ale pokud bych se o to pokusila, byla by to slova jako zázrak, vděčnost, Láska, naplnění, osvobození, dávání a přijímání, kouzlo a zase tisíckrát láska.

A pokud jsem někdy měla z dárku, který jsem někomu dala opravdu upřímnou radost, byl to tento. Když jsem dnes viděla, co Sebeláska dokáže, mé srdíčko skákalo radostí. 

A já opět tvrdím, že pokud si chce žena dopřát opravdu kouzelný dárek sama pro sebe nebo pro druhou, je toto ta nejlepší investice. A doporučila bych ho každé z nás.

A završením toho skvělého dne bylo pár chvil strávených s mým milovaným. A můžu naprosto upřímně říct, že dnes z nás láska doslova cákala do všech stran a to i přesto, že jsme mezi sebou měli metr prostoru a on byl v pracovním zápřahu.

love my life

Malé radosti

Přej a bude ti přáno. Přej si a bude ti dáno.

Opravdu věřím, že můžu mít vše, co si přeji. Stačí jen použit správný postup. Dobře si rozmyslet své přání, vyslat ho, důvěřovat, poděkovat a pak už vše nechat na "vesmíru". A dva dny jsem se snažila předat tuto myšlenku. 

Dva dny se vysílala myšlenka s přáním na Big Mac s hranolkami. A nebyla bych to já, kdybych nechtěla proces trochu popohnat a tak mě dnes napadla velmi vtipná myšlenka.

Abych dopřála M. tuhle lahůdku, v hlavě se mi zrodil plán. První verze byla sehnat kurýra. Po prvním shlédnutí cen služeb kurýra jsem tento nápad okamžitě zavrhla. A hned na to přišla myšlenka další. Oslovit Petra Krejčíka, kterého znám z Výletu z komfortní zóny. Jen dodávám, že jsme se viděli pouze jednou. Takže píšu zprávu na FCB, vyprosím si číslo a už Péťovi líčim svůj nápad. Asi jsem čekala, že kývne, ale že s takovým nadšením, to bylo i nad mé očekávání. 

Domluveno a jde se na věc. A v tuto chvíli už jen čekám na reakci M. a pouštím veškerou kontrolu nad touto akcí.

Ještě teď se musím opravdu od srdce smát. Jsou příběhy, které nikdo nevymyslí a píše je sám život. 

Instrukce byly takové: koupit Big Mac a hranolky, odnést je do místa pracoviště M., předat s poznámkou, přál sis, tak tohle ti vesmír posílá. Zadáno se stručným popisem, jak M. vypadá, kde pracuje a křestním jmenem.

A tak Péťa vchází na pracoviště, kde se setkají dva páry očí.......které se znají ze školních let, úsměvy, rozpaky, a asi trochu šok, předání McD. a družný hovor o tom, jak do této historky zapadám já.  Napadlo by mě nebo vás, že človíček, kterého já viděla jednou v životě, bude znát M. už léta?! 

Takže nakonec to, co mělo způsobit radost jedné osobě, zpříjemnilo a rozesmálo den hned lidem třem. A to je to, co mě na životě baví, a to že ty nejmenší maličkosti způsobují velké věci.

Love my life

PS: Velké díky Petrovi, za pomoc při mém nápadu. A jako poslední trešinka na dortu bylo přání, abych místo peněz poslala jakýkoliv dárek jako překvapení. 

Přirozená

Už nějaký čas bojuji se svěděním a pálením očních víček. Po tom co jsem se pokoušela vyléčit sama a červené flíčky se vrátili, jsem konečně navštívila lékaře. A vlastně asi jen proto, co jsem si mohla říct i já doma. Od odborníka to zkrátka zní opravdově a po ukázce nejhorších možných dopadů jsem dostala zákaz používání jakékoliv kosmetiky na obličej a to po dobu minimálně jednoho měsíce. A to v období, kdy se chci opravdu líbit není zrovna potěšující informace. 

Normálně si maluji jen řasy, občas make-up. Ale ta představa, že nemůžu nic a že tedy budu měsíc vypadat jak nemocná (přirozeně) není lákavá. 

A mi pak došlo, že tohle je jen další způsob jak si vykročit ze své komfortní zony a tak si courám naším městem "naostro", na víkend jedu mezi stovky lidí a hlavně za NÍM a opět ve své nature podobě. Zatím si ještě pořád musím říkat NO A CO?! Ale věřím, že přijde den, kdy mi to vůbec nedojde a pokaždé když projdu kolem zrcadla, se nepozastavím na tou tváří, která na mě kouká. 

Každá životní lekce má něco do sebe a já teď prožívám své období divoženky.....že to bude až takhle do nejmenších drobností.....svět nám opravdu dává vše, o co si žádáme......a já se musím smát.

Love my life

Welcome autumn

Včera jsem doma zjistila, že topení už příjemně hřeje a dnes při pohledu do kalendáře je to opravdu černé na bílém. Podzim je tu a s ním věci více či méně příjemné.

A já včera po dlouhé době dorazila do bytu v čase odpoledním a pochopila jsem, že podzim je i o tom se zastavit, zklidnit a občas sebou nechat projít pocity barvy šedé.Přiznat si barvu, ale nenechat se semlít, přijmout i tyhle stránky své vlastní osoby a tohoto ročního období a najít si ventil, ať je jakýkoliv. A tak jsem včera trsala sama pro sebe, vlnila se, skákala a po patnácti minutách byla nálada úplně někdy jinde.

A já se začala opravdu tešit na podzim. Mám ráda tu vůni deště a chladných dní, studené tváře, které zčervenají po vstupu do vyhřátých místností, hořící krby a voňavé svíčky kdekoliv. 

Na co se opravdu těším letošní podzim je, že vytáhnu loni koupeného draka, vyrazím na kopec a dám mu křídla a to vše ve velmi milé společnosti. 

Těším se na každý šálek horké čokolády a na teplou hrušku s cinzanem. 

Těším se, až si na hlavu narazím čepici.

Těším se na rána strávená pod peřinou ve společnosti dobré knihy, na podvečery v posteli se sklenkou vína, filmem, s NÍM.

Těším se na vše nové, co podzim přinese a vše staré, které nechám odletět spolu s listím spadaným ze stromů.

Love my life and autumn

Vůně podzimu

První co mě dnes zarazilo, když jsem vystrčila nos ze dvěří, byla ta úplně jiná vůně. Vzduch voněl podzimem, děštěm, mlhou. Tak jsem si přitáhla ruce více k tělu a pospíchala do tepla kanceláře. A s přicházejícím sychravým počasím přijdou na řadu i časté večery strávené u čaje a knih, spousty knih. A já už se začínám těšit, až se vše sklidní (včetně mě) a já se uvrtám do deky s kočkou na klíně :-)
A včera mi přišel do ruky nový katalog Knižního klubu a po prolistování jsem byla v šoku, jen dvě knihy upoutaly mou pozornost. Takže někde je něco špatně. A ve mně chyba rozhodně není.
A tady je můj výběr:

Eva Lohamnnová: Osm týdnů v blázinci

http://www.bux.cz/knihy/140250-osm-tydnu-v-blazinci.html

Možná mou zálibou v psychologii, možná pro ten podtitul autentický příběh o šílenství v časech normálnosti. Mám na ní zálusk.

Kniha psychologie

http://www.bux.cz/knihy/150647-kniha-psychologie.html

 K tomuto asi není potřeba nic dodávat. Snad jen to, že už po ní pokukuji velmi dlouho. A po pravdě i po její sestřičce Kniha filozofie.

Už nějaký čas sleduji blog Růžová panda a od toho už byl jen krůček ke knihkupectví Martinus.cz a jsem natěšená na svoji první objednávku.

Jan Řezáč: Web ostrý jako břitva

http://www.martinus.cz/?uItem=186243

Děštivá odpoledne budou přát i tvůrčí práci.

A při mých podzimních výletech do Prahy mám namířeno do obchůdku U Džoudyho. A tam to nebude jen o knihách, ale o vonných tyčinkách, čajích a všech těch malých drobnůstkách, které mám tak ráda.

Kuenzler Wallace: Vílí pohádky na dobrou noc

https://www.udzoudyho.cz/knihy/pro-deti-male-i-velke/vili-pohadky-na-dobrou-noc.html?keyword=v%C3%ADl%C3%AD+poh%C3%A1dky

Těším se na procházky, kdy pod nohama bude šustit spadané listí, kdy se stromy začnou oblékat do stovek barev, na huňaté šály a čepice, na pouštění draků, které mám letos v úmyslu nevynechat.

When the dreams come true

Opět jsem musela ulehnout do postele, abych si našla čas nasdílet svých pár myšlenek a také se "pochlubit" mými splněnými sny,
Když jsem letos na jaře začala navštěvovat kurz Mohendžodára, vlastně jsem vůbec nevěděla do čeho jdu a jaké to bude mít následky. Od září navštěvuji Mohendžodáro pro "pokročilé" a už vím, na co se pokaždé můžu těšit.
A dnes když se ohlédnu, vidím za sebou úplně jinou ženu. Upjatou, vystrašenou, chlapskou, logickou a pořád řešící a plánující.
Nedokážu popsat jak je mi lehce, když za sebou nechávám určité části sebe sama, které vlastně nebyly moje. A žiju si opravdu svůj pravdivý život v lásce, vděčnosti a plynutí.
Ještě je pořád na čem pracovat a co se učit, ale o tom je vlastně celý život, o posouvání se někam za hranice dneška.
A já se na 14 dní posunula za hranice České republiky, vlastně za hranice Evropy a splnila si jeden z těch OBR snů a zaletěla si na dovolenou na slunnou Floridu. Mohla bych tady líčit, jak je tam krásně a co mají lepšího než my, ale o tom to nebylo. Já si tímto výletem uvědomila pár věcí. A tady jsou.
Že rodina, je pro mě velmi důležitá. Že toto období je spojeno s mými kořeny. A že i chvilky mlčení s bráchou jsou víc než hodiny povídání se známými.
Že mé vnitřní dítě jásá, když se věnuji zábavě s dětmi a pro děti.
Že žádný cíl není dost velký, aby se nemohl splnit.
Že odpočinek je velmi, velmi důležitý.
Že dokážu vyřešit krizové situace a to i v anglickém jazyce.
Že jsem vděčná za život, který mám a za vše co mi nabízí.

Dalším zlomovým okamžikem léta byl můj výlet na Klínovec coby volunteer na Spartan Race.
Věděla jsem, že tam chci, věděla jsem, že tam budu muset jet sama a věděla jsem, že tímto zas překonám o kousek sama sebe a svou komfortní zónu.
A opravdu, sedět sama mezi lidmi, kteří přijeli minimálně po dvou, nebylo na začátku vůbec nic příjemného. Mozek mi hlásil, abych se sbalila a jela domů. A kdybych ho poslechla, přišla bych o spoustu veselých a úžasných zážitků.
Poznala jsem spoustu milých lidiček, zažila ten pocit, kdy můžete poblahopřát lidem, kteří překonali sami sebe. A v neposlední řadě jsem potkala JEHO.

A protože se život skládá hlavně z těch malých radostí, vymýšlela jsem v létě, jak si udělat dny ještě kouzelnější.
A strávila jsem opravdu magický čas se svými "vílami" při padání hvězd na Nechranické přehradě. Ležely jsme na dece a počítaly a přály si a prostě byly. A byly jsme u toho velmi šťastné.
A s další čarodějkou jsem si uspořádaly malinký, ale o to víc kouzelný rituál při úplňku, kde jsem nechaly ty "staré" věci a připravily se na vše krásné a nové.

A tak za sebe říkám, že léto bylo opravdu nádherné a já se těším na každý nový den, na to co přinese i to, co si odnese.

Love my life

Výlet za poznáním

Každý den přináší životní lekce a dnešní den byl pro mě o prožívání tady a teď.

Miluji výlety na motorce. A důvodů mám hned několik.

Zatím svou vlastní motorku nemám ani řidičák na ní a tak každý takový výlet je pro mě úžasný čas strávený s kamarádem. První lekcí těchto výletů je maximální důvěra v tohoto člověka. A to je pro někoho jako jsem já, která je zvyklá se o vždy o sebe postarat sama, něco úžasného, osvobozujícího a uvolňujícího. Každý výlet je spojený se zastávkou na kávu nebo popovídání a v těchto chvílích se muži otvírají a sdílí své myšlenky, starosti i sny. A to je něco úžasného.

Mou dnešní společností byl človíček, kterého znám přes půl svého života. A i když se vidíme třeba jen párkrát do roka, je to vždy, jak kdybychom se viděli naposledy včera. Pokaždé když se potkáme, jsme zas o kus dál ve svém životě a mě baví, jak se naše životy mění, my jsme starší, ale k sobě máme pořád blízko.

Další kouzelnou věcí je to, že opravdu prožívám současný okamžik, nechávám spolu s větrem odcházet všechny starosti všedních dní, myšlenky na vše krom cesty před sebou. Nechávám se jen unášet krásou přírody okolo, tím pocitem odevzdání se. Vítr mi šlehá do tváře, teplota vzduchu se mění každou chvilku a já se jen opíjím tím pocitem svobody, štěstí a tím, že jsem.

Volbu trasy většinou nechávám na řidiči a i dnes tomu nebylo jinak. Je mi jedno, kam nás cesty zavedou, klidně bych se i ztratila, protože vím, že jsem v dobrých rukách. A přeci dnes přišel moment, kdy jsem vyslovila své přání, že se chci rozplácnout do trávy. Aspoň na chvilku splynout s přírodou a jen si užít krásy dnešního dne. A bylo to báječné. Slunce pálilo, okolo jen tráva a před námi výhled na kopce a lesy, bzukot všude kolem nás. 

A dnes jsem zažila opravdu kouzelný okamžik štěstí a vděčnosti, který byl tak silný, až mi vehnal slzy do očí. Bylo to něco nepopsatelného a silného a já věděla, že být teď a tady je opravdu zázračné a že opravdu miluji svůj život se vším, co mi přináší.

Love my life

Vaginální mapování

Toto je opravdu velmi intimní téma, ale já bych ho i přesto ráda sdílela. Tak pokud jste zvědaví, tak čtěte.

Proč jsem se rozhodla absolvovat mapování? 

Už od vánoc mám koupenou poukázku na Tantra masáž od muže. Ale pořád se nedařilo najít vhodný termín a pak mi došlo, že abych si dokázala pořádně užít masáž, je potřeba si dopřát ještě jeden mezikrok. Masáž od ženy a nebo si rovnou dopřát něco léčivého z něžných rukou. A pak jsem na Mohendžodáru poznala úžasnou osůbku a věděla jsem, že její ruce jsou ty pravé. 

A co mi má přinést mapování?

Poznat zase další kousek sama sebe, naučit se uvolnit a nechat plynout, naučit se pracovat s dechem a nechat za sebou to svoje malé "trauma" z dětství. 

Poslední dobou se mi často stává, že mám pocit velkého sexuálního vzrušení během celého dne, někdy i déle a klasickým sebeuspokojením se ho ani nezbavím, ale ani mi nic nepřináší a tohle bych chtěla změnit. Naučit se rozvést si tu energii po celém těle a do celého života. 

A k samotnému mapování. 

Některá místa mé Jóni byla skoro jakoby necitlivá, některá jen tak jemně a to jedno místo, to byla ta moje bolístka. Pomalinku mi začalo být smutno, potom přišli slzičky a když jsem povolila "uzdu" tak i vzlyky. Bylo to těžké, chvilkami to i bolelo,ale postupně ten smutek ustupoval, možná přicházelo něco jako pocit naštvání (ale moje hlava to zastavila). Takže ještě mám na čem pracovat.

Po mapování jsem měla pocit lehkosti, vděčnosti vůči místu i k mé "masérce" a má Jóni byla uvolněná.

Cestou k auto jsem pořádně zmokla, ale vůbec mi to nevadilo, přišla jsem si celá taková lehká a uvolněná. Smála jsem se jako malé dítě. A bylo to fajn.

A mé očekávání od mapování?

Není to jen o mapování, je to o přístupu, který se mi velmi líbí. Na konci (nebo spíš v průběhu) této cesty za poznáním dalšího kousku sama sebe bych si ráda naplno užila tantrickou masáž a také prožívala naplněný sexuální život jak sama se sebou tak i s partnerem. 

Toto bylo shrnutí po mém prvním mapování.

Na druhém "sezení" byli pocity už o mnoho jiné. Mé bolavé místo už nebylo bolavé. Také jsme objevili místa velmi příjemná a celkově už to byl velmi pěkně strávený čas. 

A mé shrnutí?

Nikdy bych nevěřila, že se pocity v mém fyzické těle dokáží měnit z minuty na minutu. To co bylo na začátku bolestivé, bylo na konci úplně v pohodě. To co bylo nepříjemné se stávalo příjemným. Mé tělo se uvolnilo a zároveň přijalo spoustu energie, kterou jsem cítila v rukou i nohou a po mapování v celém těle.

A nebylo to jen o mapování, bylo to o sdílení, o radách ohledně práce s dechem, o propojení mého těla s rukami kouzelné Markétky a také o propojení duší (alespoň já jsem to tak cítila).

Dostala jsem "domácí úkoly" na kterých se snažím pracovat každý den. A i když se mi občas nechce, nakonec je to "práce" velmi příjemná. Vždyť je to také práce s mým vlastním tělem. A je to "práce" na celý život, protože je pořád co se učit, co si uvědomovat a co zdokonalovat.

Když se mě ptala Markétka, jak se cítím po druhém mapování, odpověď nás pobavila obě dvě, přišla jsem si celá šťavnatá. A po každém dni zažívám spoustu pocitů, od lásky sama k sobě i celému vesmíru, přes vděčnost, klid, naplnění.....

A tak děkuji Markétce Zika Koppové a také sama sobě za tuto neuvěřitelnou zkušenost.

A těším se na masáž, kterou jsem si objednala za odměnu.

Love my life

A co napsala Markétka po mapování mně?
Tak krásné mapování plné potěšení jsem ve své praxi ještě nezažila.

A mrkněte na stránky, každý si tam vybere http://inspirituala.cz/

Sexy muži

Jednou se mě můj kamarád zeptal, co je na mužích sexy. A tak tedy podle mě.......

Vždycky jsem tvrdila, že mě na opačném pohlaví nejvíce přitahuje jejich charizma, ale těžko vysvětlit, co to vlastně je. Dnes už v tom mám jasno.

Pro mě je na nich nejvíc sexy jejich sebevědomí, ale ne to, co si každý pod tím pojmem představí. To slovo bývalo i pro mě slovem až skoro sprostým a člověk s přehnaným sebevědomím byl namyšlenec a macho. Dnes už za tím slovem vidím úplně jiné kvality. Sebe-vědomí vlastní hodnoty, sebeláska (což bude ve spojení s muži znít možná divně), umění říct ne, když to tak cítím a ano, když to cítím naopak.

Životní vize, snít si a hlavně žít si své sny. Vědět, co od života chci a jít si za tím. Být silným, být oporou ženám v jejich životech, ale zároveň umět projevit i svou citlivou stránku.

A hlavně žít si svůj život, být autentický. To je něco, co poslední dobou vidím u spousty žen, ale jen u pár mužů. Žít tak jak chci já (tedy on) a jak to cítím a nekoukat na to, co si o mně (něm) kdo myslí.

Dnes jsem jednoho takového muže viděla. A asi to není krasavec jako z časopisů, ale pro mě to je jeden z nejvíc sexy chlapíků, co jsem za poslední dobu potkala. 

Takže chlapi vzchopte se, vezměte vaše životy do svých rukou a jděte si za sny, tvořte své životy, inspirujte nás a my budeme těmi opravdovými ženami a rády budeme vašimi křehkými polovičkami, které dělají vaše životní cesty klikatější, jemnější a zajímavější.

Love my life (and real men)

Sexuální energie

Po téměř probdělé noci bych čekala jeden z těch dní, kdy budu usínat v práci nad klávesnicí a po příchodu domů se zavrtám do peřin a budu spát celé odpoledne.

Ale už od dopoledních hodin je mé tělo plné té nejtvořivější energie, a to té sexuální. A i když bych nejradši zalezla opravdu do peřin, spánek je to poslední, co se mi honí hlavou.

A bohužel nebo možná bohudík mi není přáno sdílet tuto energii s někým druhým. A tak od příchodu z práce nemám stání a tak uklízím, peru, mám nalakované nehty a po hodně dlouhé době opět píšu. A náměty na psaní mi chodí jeden za druhým. A tak dnes budou příspěvky hned dva. K tomu poslouchám Zaz-Zaz a pocity se ve mně střídají podle tónů hudby.

A tak si říkám, že je opravdu fajn mít období sama pro sebe a využívat to, co mi den přinese, pro tvoření všeho druhu.

Až dnes ulehnu do postele a ohlédnu se za celým dnem, budu spokojeně usínat s pocitem plodného dne, s úsměvem na tváři a vděkem za vše, co naplňuje mé tělo a můj život.

Love my life

Když se sny zhmotňují

Každý máme sny....některé jsou malé, takové ty každodenní, některé jsou troufalejší a o něčem si sníme a máme pocit, že se nikdy nemůžou vyplnit.

A já si sním.....ve dne v noci a mé sny jsou čím dál odvážnější.

Od uspořádání veřejné akce, přes zapojení do akce jiných lidí, přes studium kurzu coachingu, změnu bydliště, dovolenou za velkou louží.

A dnes už vím, že i ty největší sny se můžou stát realitou. Někdy opravdu stačí jen pomyslet a někdy je potřeba přidat ruku k dílu a pak se začnou dít velké věci.

A já si přála navštěvovat kurz coachingu, naučit se něco nového, díky tomu moci pomáhat lidem žít více šťastnější život. A tento kurz není zrovna z těch levnějších, ale já tak moc chtěla, že jsem si našla cestu, jak přijít k nemalé hotovosti. A tak jsem podnikla jeden z těch velkých kroků v mém životě a rozhodla se přestěhovat do menšího bytu, můj dnes už bývalý byt prodat za nemalou částku (a spousta lidí si myslela, že jsem bláhová a takovou částku nikdy nedostanu). Ale já vytrvala a dnes už jsem v novém, krásném i když menším bytě a korunky už pomalinku putují na můj účet. Mám podanou přihlášku na kurz koučování a nemůžu se dočkat podzimu a mých výletů do Prahy za studiem. A teď už se to hezky nabaluje a já si tímto krokem splním sen další a to je výlet na Floridu za mou rodinou. A to byl jeden z těch snů, které jsem si myslela, že se nikdy nesplní. 

A když se rozhlédnu v bytě kolem sebe, vidím i krásnou knihovnu, kterou mám na spořiči pracovního počítače (a je krásná). 

A pár dní před stěhováním jsem se stala součástí týmu lidí, kteří pomáhali s chodem akce Denisy Palečkové Říhové a Richarda Vojíka Uzdravující, oživující a magická síla sexuality v Praze Na Marjánce. A potkala jsem spoustu zajímavých lidí, tančila spolu s dalšími před plným sálem lidí (další překročení mé komfortní zóny) a zároveň se dozvěděla spoustu zajímavých informací. 

A tak si dál spřádám svou pavučinu snů a vím, že žádný sen není tak nereálný, jak se na první pohled může zdát.

A každý večer před spaním děkuji za malé i velké věci, za lidičky kolem sebe a za svůj život, který mám.

Love my life

Denisa a Richard a já úplně vlevo

UZ

Plánovač

Kdyby jste se před rokem zeptali mě nebo kohokoliv jiného na to, jaká jsem, musel by vám každý říct, že jsem vyloženě plánovací typ.

Vše jsem měla naplánováno do nejmenšího puntíku, minuty, hodiny, dny všední i víkendy, dovolenou, a vlastně i to, jak by se ke mně měli lidé chovat a jak poběží celý můj život.

A o tom kolik bezesných nocí, proplakaných a posmrkaných kapesníků, stresu a nervozity mi tato má vlastnost přinášela bych vám mohla psát romány. Změnou jedné maličkosti jsem dokázala sama sobě zkazit násludující hodiny i dny. Prostě vše mělo svůj řád a vše muselo běžet podle plánu. 

A teď mi přijde úsměvné jak často a rád můj tehdejší přítel používal větu: "Plány dle potřeby kdykoliv měnitelné." Jak já tu větu nenáviděla. Skákala jsem jak čertík metr vysoko a vztekala se, trucovala, vyčítala, nemluvila, deptala spíš sebe než jeho.

Poslední dobou se dostávám přesně na druhou stranu této mince, tedy pokud jde o můj život. Ráda nevím, co přijde, za hodinu, dnes, za týden, za půl roku. Užívám si to plynutí časem a prostorem a je mi při tom krásně. Vím, že není asi fajn, když nedokážu říct, jestli dnes s někým půjdu na kávu nebo ne, protože ještě nevím, jestli na ní budu mít chuť. Ale mé okolí nechť je prosím trpělivé, užívám si ten svůj protipol. A jednou se snad najdu i někdě uprostřed. 

Nechci tím říct, že neplánuji vůbec nic. Mám své sny a vize a za těmi si po malých krůčcích jdu a to bez určitého plánování dalších kroků nelze. Ale i tam vím, že pokud něco má být, tak k tomu nějakých způsobem dospěju a pokud to tak být nemá, prostě to nebude. A dnes už se nezhroutím. Vím, že místo A přijde B a bude to také fajn.

A z mé povahy plánovače mi zůstalo plánování kouzelných akcí. A dnes už nemám strach uspořádat akci při jakékoliv příležitosti a jakkoliv se zdá být nereálná. Tady je jedna z nich jak-jsem-zorganizovala-svou-prvni-akci.

A další má povedená akce proběhla v sobotu 7.6.2014. A byl to sraz naší rodiny. Rodiny ze strany mají babičky. A plán zněl, babiččiny sourozenci a jejich děti a jejich děti a jejich děti (plus partneři), což je asi 100 lidiček.

Pořádat rodinnou akci je možná ještě větší sranda než u jakékoliv jiné akce. Ale dopisy s pozvánkami a mapkou místa pořádání byly rozeslány. Rodina nakonec nahlásila počet účastníků a nakonec jsme se sešli v počtu asi semdesáti kousků a odpoledne a večer byl kouzelný. Babičky byly nadšené, všichni si akci užili. Já viděla některé příbuzné úplně poprvé, poobjímala jsem, olíbala obě tváře sedmdesáti lidí na přivítanou i na rozloučenou.

A příští rok se prý chtějí sejít zas, takže úspěch :-)

A tohle plánování mě baví pořád a tuším, že mě nikdy neomrzí.

A tak jsem plánovač stále, jen už se mým plánováním bavím a nekazím s ním náladu ani sobě a snad ani nikomu jinému.

love my life

rodinná sešlost

Jak jsem zorganizovala svou první "akci"

Někdy stačí jen jedna myšlenka na to, aby vzniklo něco kouzelného. A tato myšlenka přišla po semináři, už ani nevím jakém, ale byla jsem jako vždy plná elánu a kreativních nápadů. A tak mě asi před dvěma měsíci napadlo, že bych si ráda poslechla, jak fungují Lékaři bez hranic na svých misích. A jeden můj známý podnikl tyto mise hned dvě během krátké doby. Po zvažování, zda to není hloupý nebo velmi troufalý nápad jsem ho oslovila s myšlenkou uspořádat akci, kde bych se já i další lidé z našeho malého města mohli dozvědět víc.

A jak jsem zjistila, někdy stačí překonat stud, strach a myšlenky typu "je to asi blbost" a myšlenka se přemění v organizace kouzelné akce s podporou mého známého Péti a lidí z Lékařů bez hranic.

Tato akce s názvem Povídání s P. L. o jeho misích s Lékaři bez hranic proběhla ve čtvrtek 15. 5. 2014 v našem místním Kině Hvězda a já si tak dala krásný dárek k narozeninám. Užívala jsem si každý kousek organizace, plánování, dávání do kupy "scénáře", zajišťování všeho potřebného až po objednávání trička s logem Jsem v tom s Lékaři bez hranic.

A akce to byla velmi vydařená. Dorazilo okolo stovky lidí, což bylo nad mé očekávání, všichni pozorně poslouchali vyprávění, které Péťa pojal velmi lidsky a místy dokonce vtipně.

Výtěžek z této akce putoval na podporu činnosti organizace a já jsem vděčná, že kolem sebe mám takové lidi, kteří podnikají takto záslužnou činnost a podělí se o to s ostatními  i lidi, kteří se o toto dění zajímají a rádi svým malým či větším dílem přispějí ke zlepšení situace kdekoliv na světě. 

Já zas o kousek posunula svou komfortní zónu, když jsem před tolika lidmi vítala a na konci se loučila a děkovala. 

Dnes už vím, že myšlenky a názory typu "to nejde", "to nedokážeš", "na to nemáš" a "je to asi blbost" jsou jen nedůvěra v sebe sama a že když si něco usmyslím, dokážu vše dotáhnout do zdárného konce.

Takže pokud chcete slyšet, co jsem si z tohoto vyprávěni odnesla, ráda se o vše podělím.

Love my life

Setkání různého druhu

Zhruba před dva a půl rokem jsem potkala kluka. Celkem milý, hezký, o necelých deset let mladší než já. Jeden večer jsme strávili popíjením vína a koukáním na film. Jeho nezajímalo ani tak víno a už vůbec ne film. Byl tu kvůli mně. A já ani nevěděla proč jsem si ho přivedla domů a už vůbec o čem si budeme povídat.
A on mi položil otázku, s odstupem času velmi hezkou otázku. Čím chci být, až budu velká? Chápejte, ve třiceti letech se mě ptá, čím budu, až budu dospělá?! V duchu jsem se smála, až se za břicho popadala a myslela si, že je to blbeček. Vždyť já už přeci dospělá jsem, mám byt, auto, práci za slušné peníze a byla jsem přesvědčená, že tohle je můj život už napořád. A tak jsem ho setřela, že to co jsem, to je ta dospělost a hotovo tečka. A jeho sny a vize se mi zdály být směšné, dětinské a nedospělé. A byla připravená dál plkat o počasí a filmech.
Dnes se mi ta situace vybavila a sama před sebou jsem se styděla a smála se sama sobě, jak hloupá jsem v tu chvíli byla já.
Tak moc jsem lpěla na tom, že život už bude pořád stejný, že tak jak jsem, budu pořád a život už bude jen dál ubíhat pomaleji nebo rychleji.
Dva a půl roku na to už vím, že dospělá jsem nebyla ani tehdy a možná ani dnes a že mi ten stav vůbec nevadí. Že status "jsem účetní a hotovo" byl jen pouhá iluze a že kdyby se mě zeptal dneska, tuto otázku bych ocenila, protože plkání o nesmyslech už mě nebaví. A když se někdo chce dozvědět o mně něco víc, jásám.

A když jsem se dnes zeptala sama sebe, kým chci být až budu velká, přicházelo tisíce odpovědí. A tady jsou některé z nich:
Chci být sama sebou, taková jaká jsem uvnitř sebe, milující, otevřená, autentická, veselá, smutná a občas i plačící, hravá, tančící, pomáhající, inspirující, naslouchající a inspirující, tvořivá, šťastná a naplněná.
Chci inspirovat a pomáhat lidem mít šťastnější život. Chci dělat svět lepším a veselejším místem.
Chci si užívat každé chvíle, každého dne, každého bytosti, která do mého života přijde.
Chci být vílou, bohyní, čarodějkou, milenkou, přítelkyní, rádkyní, dcerou, sestrou a tetou, matkou a chci poznat dalších tisíc žen, které jsou uvnitř mě.
Chci být vším pro sebe i pro druhé.
Chci milovat sama sebe a předávat lásku dál.
CHCI BÝT TVŮRCEM SVÉHO ŽIVOTA!!!!!!!!!!

A tak dnes doufám, že tohoto člověka ještě jednou potkám a za tuhle otázku mu poděkuji. Protože přesně tyhle otázky otvírají oči i srdce a ukazují nám, co mi třeba nevidíme nebo vidět nechceme.

love my life

Umění opouštět

Zhruba před rokem jsem chtěla obdarovat své dvě kamarádky a tak jsem každé (i sobě) koupila bílý hrnek na kávu nebo čaj a na něj napsala to, co by si každá z nás přeje slyšet, číst nebo cítit každé ráno, poledne, večer. 

Od toho dně to byl můj nejoblíbenější hrnek. Pila jsem z něj kávu i čaj, odpodledne i večer. Prožil se mnou mnoho večerů u knih, psaní, rozjímání, snění. Pomalu se z něj umazávala písmenka, ale já pořád viděla všechna ta slova a vnímala ten pocit z toho, že se opravdu mám ráda.

A pak jsem si jedno ráno připravila pytlík s čajem do hrnku, nalila vodu a potom už jen ten zvuk a pomalu mizící voda z hrnku oznamovaly, že víc okmažiků už společně neprožijeme. A mě bylo do pláče. Vím, je to jen hrnek, ale já ho měla ráda, měly jsem spolu hezký "vztah".
A tak jsem tu jednu slzičku nechala ukápnout a nepřišlo mi to trapné ani dětinské, poděkovala jsem mu, za těch několik měsíců a pak ho nechala odejít do koše.

A bylo mi.....trochu líto toho starého, ale zároveň jsem se začala těšit na to nové, co přijde. Na nový hrnek, na to, že zas vyvětrám ty staré, které už nějakou dobu ležely ladem.......

No a tak to mám teď se vším. Občas není lehké opustit něco, co jsem měla ráda, ale když se oprostím od toho lpění na věcech, ale i na lidech a nebudu chtít za každou cenu pořád mít vše nalajnované a tak jak jsem zvyklá, otevře se naprosto nečekaný prostor, svěží, plný nové energie, nápadů, pocitů a lidí. A já si pak připadám bohatší každý den.

Love my life

Ženy ženám živě

Je to tu......když si něco moc přeji, přijde to nečekaně a ze strany, odkud bych to nejméně čekala. Už od vyhlášení letošní akce Ženy ženám živě uvažuji, jestli se zúčastnit nebo ne. A moje racionální já si spočítalo výdaje za jednodenní výlet spojený se vstupenkou a rozhodlo, že se nejede. I když jsem si moc přála tam být. Moje spřízněná dušička Lucinka jede a já jí to moc přeji. A i když jsme si naplánovaly společný výlet, prostě to vzdávám a nechávám to plynout. A už se touto akcí moc nezabývám.
A pak tři dny před sobotou vyskočí na facebooku soutěž o vstupenky a tak komentuji odkaz a ani nepočítám, že bych mohla uspět.
A dnes, dva dny před ŽŽŽ plánuji cestu, protože JEDUUUUUUUU.
Prostě tam mám být. A jsem nadšená, že uvidím všechny ty ženy z různých koutů Čech a Moravy a nasosám si tam spoustu energie a inspirace. Těším se jak malá holka.
Love my life

Sny

Když se sny začínají zhmotňovat je to neuvěřitelný pocit. Za poslední dobu jsem nenapsala ani řádku, ale prožila spoustu věcí. Když se dnes podívám na můj Vision board můžu už si začít odškrtávat a to je "teprve" jaro. A já jsem nadšená.
Mám za sebou kurz kreativního psaní na kterém jsem poznala mnoho inspirativních lidí a naučila se, jak je to s psaním knížek (což se jednou rozhodně bude hodit).
Navštěvuji kurz Mohendžodáro a vím, že to, že je na mém VB, mělo pro můj posun velký význam.
Začala jsem běhat. I když zatím je to ve větší míře rychlá chůze, ale na něčem se stavět musí.
Mám chuť tvořit, smát se, sdílet, žít naplno, jak jen to jde.
Začala jsem pracovat na své první akci, kde veřejně vystoupím (Držte mi palce, publikum je pro mě opravdu velká výzva). O průběhu ráda napíši poté.
A rýsuje se mi výměna bytečku a s tím i má vysněná škola!!!!!!!!!!
Včera jsem ležela v posteli po tom, co jsem si do obývacího pokoje pozvala Ženy ženám a jejich webinář, a byla jsem nesmírně (nebo vesmírně) vděčná za život, jaký mám a který si tvořím.
A když na mě z facebooku mrkla výzva ke spolupráci s Alicí Kirš, hned jsem začala psát motivační dopis. To je to, co chci - psát, tvořit, patřit do týmu lidí se stejnou vizí.
Život je krásný a já si ho užívám velkými doušky.
Love my life

Nestereo zážitek

Když jsem na stránkách www.naucmese.cz objevila kurz Výlet z komfortní zóny, věděla jsem, že to je přesně ta akce, kterou chci podniknout. 

Občas mívám pocit, že mi život ujíždí mezi prsty a že spíše přežívám než žiju a věci kolem sebe nevnímám tak, jak bych chtěla.

A nestereo zážitky jsou o tom žít TADY A TEĎ a to je přesně to, o co se pokouším čím dál častěji.

Sobotní výlet do Prahy byl pro mě jedna velká výzva. Setkat se s naprosto neznámými lidmi, zažít naprosto nestandartní okamžiky, překonat sama sebe.

Už jen dojít na místo setkání, což bylo vlézt do naprosto neznámé hospody, sama, projít si jí celou a zjistit, že jsem tam první, bylo něco, co není pro mě úplně jednoduché. Ale od chvíle, kdy dorazil Petr byl tento den naprosto vyjímečný, i když ne vždy úplně komfortní.

Celá akce začala seznámením s další účastnicí, plánováním a připravováním rekvizit pro naše akcičky po Praze. A už to mě opravdu bavilo. Opadl ze mě počáteční stud a nervozita (aspoň na chvilku). A pak už jsme šli do akce.

A zkuste si stoupnout si na jakékoliv místo a rozdávat kartičky typu: Ať máš krásný den! Sluší ti to! Jsi jednička! apod. Lidé na mě koukali jako na většinu lidí nabízejících letáky, což znamená dosti otráveně a dost často velmi odmítavě. Ale pokud se mi podařilo lapit někoho, kdo si kartičku vzal a přečetl, většinou po se po přečtení usmál, případně poděkoval. A už to samo o sobě bylo fajn. 

Dalším úkolem bylo postavit se na nějaké místo s kartonem, na kterém bylo napsáno jen SMILE :-). A tohle bylo tak zvláštní. Nejdříve si mě lidi měřili dosti nedůvěřivě, co tam jako dělám, po očku koukli na ceduli a nakonec ÚSMĚV. A kolik jich bylo. Tohle je akce, která dobíjí energii. Jeden človíček si mě dokonce odfotil. Výborné bylo, když procházel pán zřejmě bez domova a vypadalo, že mi jde vynadat, asi že mu stojím na jeho fleku a když si přečetl, co je na cedulce, i on se usmál a šel dál. Což mě přivádí k myšlence, že i bezdomovci umí anglicky (nebo že SMILE je tak rozšířené mezi všechny lidi bez ohledu na vzdělání nebo momentální finanční situaci).

Pak následovala akce v metru, kde nejdřív Petr a pak i já jsme přednesli báseň pro lidi v komunikačním vagonu. A to už bylo pro mě opravdu mimo mou komfortní zónu. A i když jsem se klepala jak ratlík a asi mě nebylo v tom hluku moc slyšet, za tohle jsem se velmi pochválila. Nesnáším mluvení před lidmi. Takže well done to myself.

Akce na eskalátorech spojená s give me five měla velkou odezvu a jen málokdo prošel, aniž by nás "plácnul". Takže super.

A na Staroměstském náměstí jsme si udělali FREE HUG ZONE a objímali každého, kdo si pro objetí přišel. A že těch lidiček bylo.

Celkově bych shrnula tento výlet jako velmi plodný a pro mě velmi užitečný. Jen mě trochu mrzí, že se více zapojují turisté a Češi zůstávají k těmto nestandartním situacím většinou hluší a slepí. Opravdu se umí náš národ tak málo bavit nebo se tak bojíme, že objetí s cizím člověkem je něco, co se nedělá?! A když už se náš národ zapojí, tak jsou těmto věcem více otevření muži než naše něžné pohlaví. Těžko říct, jestli je to jen reakce na mé pohlaví nebo jsme celkově více opatrné nebo bojácné?!

Já se bavila, užila si každou chvilku tohoto kurzu a potkala dva zajímavé človíčky. 

Všem doporučuji Petra Krejčíka a jeho www.nestereo.cz a kurz Výlet z komfortní zóny, které najdete na www.naucmese.cz.

Při psaní tohoto příspěvku jsem narazila na Mezinárodní den objetí zdarma, který spadá na 5.7.. Už se těším na tento den, hodlám obejmout velkou spoustu lidí.

Scénáře

Mým druhým povoláním by mohla být scénáristka. Každý den vytvořím tisíce scénářů na tisíc různých situací, které mě přes den potkají nebo které vytvořím. Scénáře nejen moje, ale i spousty lidí, na které během dne myslím. Když vymýšlím dárek pro někoho, koho mám ráda, tak se mi zároveň s tím rozvine v hlavě film o tom, jak druhý na dárek bude reagovat, co mi řekne, za jak dlouho mi napíše a jestli z dárku bude nebo nebude mít radost. A pak nastává moment, kdy události naberou úplně jiný spád a já občas bývám nadšená, zklamaná, smutná, někdy i naštvaná. A následuje okamžik uvědomění si té absurdity a já můj mozek zastavím a přestanu se zaobírat myšlenkami, jak by to mělo být. Hodím se do okamžiku teď a zbytek nechám plynout.
Jednou jsem vymyslela akci pro druhé. Na sebeláskovém semináři jsem koupila sebeláskové tričko. Vytvořila k němu dopis a spolu s tričkem ho předala prvnímu člověku, o kterém jsem si myslela, že by se potřeboval mít více rád. Aby si ho ponosil, užil si v něm ty chvíle "mám se ráda" a poslal spolu s dopisem dál. Protože šířit sebelásku mi přijde moc fajn.
Ale okamžitě jsem měla v hlavě, kdo by tričko měl dostat další a další a co by v něm měl prožít a cítit.
A jak tato akce dopadla?
Tričko zůstalo hned u první osoby.  První reakce na tento dárek byla báječná, nápad se jí moc líbil. Jednou jsem byla svědkem nošení. Jestli mělo ten správný účinek, už jsem se ale nedozvěděla. A jestli ho nosí dál nebo ne, netuším. Každopádně jak akce začala, tak v podstatě skončila.
Byla jsem zklamaná, měla jsem přeci scénář putování a šíření sebelásky v podobě trička. Možná i naštvaná, protože tahle věc byla určena na předávání.
Už je to nějaký čas a já se nad svými myšlenkovými pochody usmívám. Vím, že ta správná doba na přesun pro tričko přijde a přesně té správné osobě. A pokud ne, tak ho ta první osoba potřebovala opravdu nejvíc. A já mám možnost poslat další trička do světa a jaký bude jejich osud už plánovat nebudu. Těším se na ten proces vyrábění nových triček a na ten den, kdy je budu předávat dál.

A občas je můj scénárista ku prospěchu mě samotné. Tento týden jsem měla v hlavě myšlenku, že se mi v práci něco nepovedlo. A že musím s pravdou ven. A první scénář byl, jak má nadřízená bude naštvaná, jak se budu cítit hrozně, jak budu vysvětlovat, kde a proč problém vzniknul. A měla jsem zkažené odpoledne. A pak přišel ten kouzelný moment, kdy jsem uplatnila jednu z věcí, kterou jsem někde četla. Pokud tě něco trápí, vytvoř si v hlavě ten nejhorší scénář, který lze. V mém případě nepříjemný rozhovor, nejhorší variantou byla výpověď z práce a hledání nové. A když jsem si tento scénář dopiplala do posledního detailu, řekla jsem si dost. To nejhorší už v hlavě mám a ani tak by se svět nezbořil a pro mě by to neznamenalo konec. A najednou mi bylo o 150 procent lépe. Touto věcí jsem se přestala zaobírat a strávila pohodový večer a spát jsem šla s optimismem.
Co se dělo druhý den je jen ukázka toho, že naše scénáře nejsou vždy reálné a naše strachy jsou většinou zbytečné. Po počáteční odkládání jsem se rozhodla konat a to hned. Čím dřív bude událost za mnou, tím lépe. A světe div se. Problém se vyřešil s úsměvem. Žádné drama se neodehrálo a já se usmála sama nad sebou a mým katastrofickým já.

Tak to prostě v životě chodí. A je to fajn.

A já se učím žít teď, nevytvářet si scénáře, ani ty hrozné, ani ty krásné, prostě jen žít život tak, jak přichází. Na paní katastrofu v sobě už mám návod a budu ho používat, když mě zas přepadnou obavy a strachy.

Love my life

Já tak rád trsám, trsám

Dnes proběhl facebook-em, youtube-em a asi i dalšími sociálními médii taneček Tomáše Kluse. A mě tento příspěvek velmi inspiroval, a to hned několika směry. Po shlédnutí jsem měla chuť si zatančit a taky jsem si hned zatančila. Jen tak sama doma, pro sebe, spontánně a bláznivě. A na malou chvilku i se svou kočkou, i když ona z mého skákání nijak nadšená nebyla. Ale koukala na mě dál.

Inspirovalo mě to k zamyšlení, že lidé tančí čím dál méně. Kdy jste naposledy viděli si někoho doma zatančit jen proto, že měl chuť. A když nepočítám místa pro tanec určená, lidé prostě tančí opravdu málo. A přitom je to ten nejkrásnější způsob, jak se hýbat, vyvolat na své tváři úsměv a ve svém srdci radost a štěstí.
A když už lidé tančí, tak se velmi hlídají, aby nedělali nějaké divné či trapné pohyby, pokukují kolem sebe, jak že se hýbou ostatní. Kam zmizela v tomto směru spontánnost?! Znám spoustu lidí, kteří netančí jen proto, že jim někdo řekl, že to neumí. Ale to, že tančím jinak, ještě neznamená, že tancovat neumím. Když mě to baví, tak se budu hýbat, jak mně se chce. Kdo má patent na ten správný tanec?!

Na ukázkovém odpoledni Mohendžodára jsem zažila kouzelnou věc, tanec se zavázanýma očima, opravdu velmi spontánní tanec. Nikdo neví, jak tančím já a já zas nevidím nikoho jiného. A to dává tanci úplně jiný rozměr. Můžu se svíjet, skákat, válet se po zemi a vyjadřovat to co cítím, při poslechu různých žánrů písní. A nemusím řešit, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě je to jen tak, jak to při té a oné písni cítím. A bylo to velmi osvobozující.

Na křtu knihy Marka Dzirasy zpíval jeden z hostů písně Elvise Presleyho. A možná to bylo tím místem, možná tím složením lidí, ale pár lidiček se zvedlo ze židlí a před zraky všech ostatních tančili. A nikdo neřešil, jestli tančí dobře, jak u toho vypadají. Prostě se jim chtělo a tak do toho šli. A já se ze své židle usmívala a bylo mi krásně, zpívala jsem si (i když zpěv není má silná stránka) a užívala si ten okamžik.

Sobotní koncert Kryštof jsem protančila celý a jak mi bylo báječně. A ano, zpívala jsem a přiznám se, že velmi nahlas.

A tak si dnes slibuji, že budu tančit víc, doma, venku, když se mi chce.

Because I love my life and I love dancing very much.

(ne)vím co chci

Poslední dobou se mi stále častěji stává, že je mi nabídnuto, ať přímo nebo nepřímo, něco na první pohled velmi lákavého. Ať už jde o spolupráci, finanční přilepšení nebo o vztahy, lidi..... A já si říkám, že by to mohlo být fajn. A pak ten pocit, tu nabídku sebou nechám projít a zjišťuji, že když odstraním to pozlátko, tak mě tyto věci vlastně dovádějí k uvědomění, co vlastně nechci. Buď jen pro tuto chvíli nebo mnohem důležitější poznání co a jaké lidi do života nechci.
Minulý týden to byla velmi lákavá nabídka na přilepšení si co se týče peněz. A tuto nabídku jsem nehodila do koše úplně, jen jsem díky tomu zjistila, že momentální moje priorita není se orientovat na peníze, ale na lidi, vztahy a moje štěstí jako takové. A jsem vděčná, že mi tyto AHA okamžiky přicházejí a že jsem dospěla (ano opravdu dospěla) a umím poděkovat a říct ne a nemít u toho pocit, že taková nabídka už nikdy nepřijde a zaobírat se tím ještě několik dalších nocí a dní. Prostě jen ne, teď jsou pro mě důležitější jiné věci.
A to je u mě velký, opravdu hodně velký pokrok.
A pak přicházejí lidé, lidé, které jsem nějakým způsobem už v životě měla, něco s nimi prožila a něco k nim cítila. A já vím, že ti lidé jsou pořád stejní a já jim to nemám za zlé. Jen já už jsem jiná a místo abych jen nadávala na celý svět kolem sebe a na všem hledala jen to špatné, dnes se na svět dívám jinými očima a hlavně celým svým srdcem. A mé srdce je teď otevřené dobrým věcem a má hlava pozitivním myšlenkám. Už vím, že pokud se mi něco v mém životě nelíbí, tak se na to buď můžu podívat i z jiného úhlu nebo to jednoduše změnit. A jak ráda bych všem ukázala, že život není jen o tom ho přežít, ale prožít si každou chvilku šťastně a naplno.
A dnes jsem zažila ještě jeden z těch mých poslední dobou oblíbených AHA momentů. Zjistila jsem (a ano vím, že to není kdovíjak velké a nové zjištění, ale dnes mě to přímo bouchlo do očí), že lidé tak neradi mluví o sobě, o své osobě, o svých pocitech, svých snech a přáních, o své života, partnera.
A i já jsem najednou měla pocit, že když budu někomu říkat něco o sobě, tak to ostatní nezajímá, že by to mohli použít proti mně. Ale já už se přestávám bát, mě to začíná bavit a hlavně, to je to, co od ostatních chci. Ne jen to každodenní "plkání" o ničem, ale opravdu sdílet to mé JÁ.
A můžou v tomto rozhovoru proběhnout i dlouhé pauzy na přemýšlení, jak to podat, vysvětlit, zformulovat přesně to co chci říct, ale to přeci vůbec nevadí. I mlčení je někdy tak fajn.
A tak vám dnes chci říct, že věřím, že celý svět je jedna velká energie, že věřím na věštění z karet, že dnes jsou pro mě důležitější lidé kolem mě a peníze jsou až na druhém místě. Že ve vztahu hledám upřímnost, otevřenost, sdílení myšlenek, pocitů a sebe sama, respekt, podporu a pravého může s vizí a vlastním názorem. Že má životní vize je být šťastná a tento pocit šířit i dál, být milující a milovaná, že chci mít práci, která mě bude naplňovat a rána, kdy nemůžu dospat, protože se těším na každý další den. Chci baráček se zahrádkou, ve které se budu rýpat a možná na ní ani tak nic neporoste, koně a vlastní motorku. Chci objevovat svět a poznávat spoustu věcí a lidí, chci se učit a překonávat.
Miluju tulipány, sluníčko, vodu, tanec, mou kočku (a až na hmyz vlastně všechna zvířátka), knížky, pikniky, kávu a výlety.
Přiznávám, že jsem snílek, jsem tisíc čertíků a víla v jednom. Mám se ráda, jsem sebe-vědomá. A miluji svůj život.

Mé malé já

Občas se mi přes den vybaví mé zážitky, pocity a vůně z dětství.

Třeba jako teď, když sedím v práci a za oknem zpívají ptáci a já zasněně vzpomínám na ty hodiny a hodiny venku za barákem s kočárkem a panenkou nebo na hry stojkový král, banány a opice, schovávanou a na babu. 

 

Z raného dětství si toho moc nepamatuju, ale do dneška nezapomenu na mé nájezdy do maminčiny skříně. Oblékala jsem si její šaty (z jedněch jejích plesovek jsem dlouho potom měla přešité plesové šaty já), obouvala jsem si její boty na podpatcích, kolem krku motala řetízky z perel, na prsty navlékala zlaté prstýnky. Byla jsem princezna, víla, chtěla jsem být dospělá. Na hlavu jsem si s oblibou dávala závoj ze záclony a byla ze mě nevěsta. A v hlavě jsem si vysnívala svého prince na koni (a ani nemusel být bílý). 

V dešti jsem běhala venku, v gumákách i bez nich jsem skákala do kaluží. Milovala jsem bahno, ten kluzký pocit mezi prsty, chtěla jsem tvořit, jen dnes už nevím co. Tančila jsem a zpívala  a u toho se dokonce nahrávala na kazety a poslouchala se a nevadilo mi, že můj zpěv je falešný a  zpěvačka ze mě určitě nikdy nebude.

V létě jsem na koupališti většinu času trávila ve vodě nebo spíše skákáním do ní. A už v té době jsem neměla ráda, když se o mě v rybníce otřel kapr. Stejně tak pavouci na záchodech a kdekoliv jinde byli a jsou neoblíbení ještě více. 

Schody našeho panelového domu byly náš dům, kde jsem se starali o své "děti", prali (některé z kamarádek měla pračku, co "opravdu" prala), vařili (a variace z písku, trávy, listí a kamínků byli nekonečné). 

Mimiaturní kopeček u vedlejšího domu, byla naše skluzavka a místo, kde jsem trávili celou zimu. A dříve mi opravdu tak malý nepřipadal.

Měla jsem ale i své strachy, ten největší byl asi ze tmy. Má starší sestra se mnou musela v noci chodit na záchod a rodiče mi nechávali pootevřené dveře, jinak bych asi neusnula. A do dnes ve mně některé zvuky tmy a stíny dokáží vyprovokovat tisíce různých myšlenek a scénářů, co že se to v té tmě děje. 

Další věci, které jsem jako malá milovala:

rajskou polévku

první boty s minipodpatkem (byly bílé, umělohmotné a klapaly a já ten zvuk milovala)

kolová sukně (čím víc se točila, tím byla lepší)

stavění bunkrů

čajové dýchánky

našeho psa
houpačky
cukrovou vatu
večerníčky a pohádky o princeznách
koně
omalovánky
a spoustu dalších věcí

A věci, které jsem nesnášela:

teplé mléko a mléková polévka

spaní ve školce 

chození do školy

sebemenší boulička ve vlasech v culíku (to jsem byla schopná vyvovat scénu, která většinou končila pláčem)

odběry krve a očkování
jakékoliv vystupování na veřejnosti, včetně zkoušení před třídou

Spoustu z mých oblíbených věcí jsem jako "dospělá" přestala dělat. A ke spoustě z těch činností se dnes ráda vracím a při tom mé vnitřní dítě vrní blahem. A naopak některé mé strachy se dnes snažím překonat.

Je fajn být občas zase jako malá, být spontánní a užívat si život tak jako dřív.

Love my life

Ukaž mi cestu

www.pinterest.com

Ukaž mi cestu vášně,
ukaž mi tu cestu pouhého bytí a plného žití.
Ukaž mi cestu, po které ty jdeš
ukaž mi cestu, které mě tak láká a zároveň děsí.
Ukaž mi tu cestu, která je plná květin i bodláků.
Ukaž mi cestu, kde má své místo láska, vášeň i bolest a smutek.
Ukaž mi cestu, kterou už tak dlouho hledám
ukaž mi cestu, kterou ty jsi už našel ,
ukaž mi cestu, která má smysl,
ukaž mi cestu, která šeptá, zpívá a modlí se za všechny,
ukaž mi cestu, kde na konci je duha a hrnec plný zlata
ukaž mi cestu......

První běhání

Do dneška si pamatuji, jak jsem nesnášela hodiny tělocviku, obzvláště ty, kdy se běhalo 1,5 kilometru. Nikdy jsem nebyla sportovně založená, nikdo mě k lásce k pohybu nevedl. A do dneška si mí rodiče rádi přidají k dobru mé bruslařské a jiné sportovní umění (baví tím mé kamarády, potencionální nebo stávající partnery nebo kohokoliv, když přijde na toto téma). Od té doby jsem měla zafixováno, že nejsem sportovní typ a hotovo.
Navíc mě má postava nikdy nenutila zvednout zadek ze židle a hubnout, od přírody jsem štíhlá.
Ale čím jsem starší, tím víc mě mrzí, že jsem některé druhy sportu nezkusila a tak se pokouším o vše možné. Bruslení na ledu, in-line brusle, lyžování, posilování, a počínaje dneškem i běhání.
Připadám si pořád ještě komicky, když na sebe vezmu tepláky, tenisky a pokouším se o pohyby, které nejsou mému tělu úplně vlastní. Ale i snaha se cení a tak jsem dnes místo lelkování doma, kávy a časopisu nebo spaní obula ty botky a vyrazila směr nedaleký park, abych tam funěla a tvářila se, jako bych tam vlastně nebyla. Ale běžela jsem, ne moc rychle, ne moc dlouho, často střídala běh s chůzí, ale první krok směrem k pětikilometrovému běhu, který bych chtěla podniknout v záři jsem udělala. A jsem na sebe hrdá. A opravdu jsem za těch 1,5 kilometru, co jsem dnes zvládla vypustila z hlavy všechny myšlenky (co bylo v práci, co budu dělat po běhu, večer, zítra), prostě jen já, hudba a můj dech (ten slyšeli i všichni kolem kterých jsem proběhla nebo prošla).
A teď už sedím doma v teple, plná nadšení jsem umyla nádobí, uvařila oběd na zítra, odměnila se čerstvě vymačkanými pomeranči, vykoupala se a jdu si udělat radost růžovým lakem na mých nehtech.
Život je krásný a já jsem nadšená.
love my life

www.pinterest.com

Valentýn tak trochu jinak

Jak nejlépe prožít tento svátek jako single?
Už jste si někdy dovolili slavit Valentýna jinak, po svém? Já dnes prožila kouzelný večer na kouzelném rande.
Sama se sebou. Pojato jako opravdové rande. Což obnáší přípravy už den předem. Oholit si nohy, namazat se voňavým krémem, umýt si hlavu, natočit vlnky (i když ty v průběhu dne už vlnkami nebyly). Nalíčit se, včetně rtěnky (což většina chlapů nesnáší), navonět se nejlepším parfémem, co doma mám, hodit se do gala, vzít si podpatky a strávit krásný večer sama se sebou. Já si vybrala kino, tentokrát jsem se vydala za humna (do našeho okresního města Chomutova) a navštívila jsem kino, kde jsem předtím nikdy nebyla. Vybrala jsem si romantický film Zimní příběh. A ukázky ani z poloviny nenaznačily, jak bude film kouzelný. Dovolila jsem si ronit slzy (a rozhodně jsem nebyla sama). Jsem opět unešená. A už se těším, až tento film bude součástí mé domácí filmotéky.
Co dodat, mohla jsem sedět doma a tesknit po princi na bílém koni nebo si muže na bílém koni užít s člověkem mně nejblížším. A zvolila jsem výborně.
Happy Valentine´s day to everyone. Ať jste ho strávili jakkoliv, doufám, že jste se cítili milovaní stejně jako já.
Love my life

Kokosový háj

Miluji vůni kokosu a vanilky. A miluju je v jídle, kosmetice, parfémech, vůních do auta, zkrátka všude. A v posledních dnech je to u mě doma znát. Koupila jsem si kokosové mléko a teď ho cpu do každého jídla, kde mi přijde, že nebude tak úplně mimo. A taky jsem si koupila kokosový olej a ten se dá opravdu použít na tisíc různých způsobů. Takže už jsem ho použila do vlasů, jako olej na tělo a namazala jsem si s ním i obličej. Můj obličej už nutně potřebuje jaro, je vysušený a bledý. Zkusila jsem ho i olíznout, prý se má jíst každé ráno lžička. No nevím, abych pak stihla dojít do práce. Tak toto testování si nechám až někdy na víkend. A také jsem na něm dnes už smažila. A všude jsem s ním nadmíru spokojená. No jo no, kokos je kokos. A doma mi to poslední dobou voní jak v kokosovém hájí a už jen slunce a ananasový džus a já bych doma udělala bílé pláže a popíjela pina coladu.

záchrana pro můj obličej

lívanečky z banánu a vajíčka s tvarohem, kokosovým mlékem,
jahodami a hořkou čokoládou

a chutnalo mi velmi

Křest knihy Marka Dzirasy

Když jsme na facebooku našla událost Křest knihy Cesty poznání od Marka Dzirasy, věděla jsem, že na tu akci chci jet. A shodou událostí, můj kamarád chtěl jet taky. Nebo možná nechtěl. Ať tak či tak, den před touto akcí mi řekl, že nejede, protože tohle a tamto a ještě tady to. A já tak nemám ráda změny plánů, hlavně na poslední chvíli ne. Nebo spíš jsem neměla, dokud jsem nezjistila, že celý svůj život si ovládám sama a tak bych mohla celu sobotu sedět doma, protože jiný plán jsem neměla a nadávat na to, jak jsou někteří lidé nespolehliví. Ale já chtěla jet a tak si udělal plán náhradní a pojala to jako hru. A ráda se podělím s tím, že jsem měla včera kouzelný den.
Ale hezky po pořádku....Má cesta do Prahy by asi byla na samostatný článek, ale já bych chtěla pojmout tento den jako celek.
Mám auto, mám své auto ráda a dříve jsem jezdila i pár set metrů do práce autem. Dnes si ráda udělám po ránu procházku a nadýchám se čerstvého vzduchu (který mimochodem začíná po ránu vonět jarem). Veřejné dopravní prostředky nevyužívám v podstatě vůbec. Minulý rok jsem jela na poznávací zájezd do Říma autobusem, ale to byla za posledních pár let jediná cesta, kterou jsem autobusem podnikla. A ani nevím proč, nejspíš mám v sobě zafixované autobusy typu Karosa, jak se tak kodrcají po silnici, řidič je silně nervozní pán a já vždycky na začátku cesty začnu cítit potřebu si dojít na záchod. A trpím celou cestu, ať je jakkoliv dlouhá.
Včera jsem si spočítala náklady na cestu do Prahy autem, pokud pojedu sama a rozhodla se, že si ten výlet pojmu trochu jinak, než jsem zvyklá a využiji služeb Student Agency a autobusové dopravy.
Možná je to k smíchu, ale já byla šokovaná, a to v nejlepší slova smyslu. Autobus pohodlný,  vybavený telkou na každém sedadle s výběrem hudby, filmů, dokumentů v českém i anglickém jazyce. K tomu autuška (jak jinak nazvat letušku v autobuse), která rozdává sluchátka, teplé nápoje (v ceně jízdenky), studené nápoje, něco k snědku, noviny (také v ceně) a časopisy. Časopis Žlutý, který vydává Student agency, mě taky velmi mile překvapil svým obsahem. Je vidět, že takové ty články typu, proč mě nemá rád, a deset typu na skvělý sex už prostě nejsou aktuální. A to mě tak moc těší. Takže knihu, kterou jsem si na cestu vzala jsem ani nevyndala z kabelky a listovala časopisem a pak jsem zkoukla dokument o Amazonii.
A připadala si jak kdybych objevila nový světadíl.Úsměvné, ale já jsem zas o zkušenost bohatší a dnes už vím, že autobusy SA budu využívat častěji.

těším se na nový projekt zpěváka Charlie Straight

tato fotka na mě ze začátku působila podivně,
když jsem si přečetla víc, velmi se mi myšlenka zamluvá

A teď už ke křtu knihy.
Vstupenkou na tuto akci bylo zakoupení právě této nově vydané knížky a já se na ní těšila. Je to má první od M. D. a o to víc, jsem na ní byla zvědavá. Mám knihu a vcházím do sálu plného lidí a je tu opravdu od každého něco, věkové rozhraní se tu pohybuje tak od osmi do devadesáti let. A v sále to šumí a všichni jsou nedočkaví a zvědaví, co se bude dít.
První na scénu přichází Tokhi a jeho trubičky a bubny. Já už jeho akci jednou zažila a tak jsem se těšila už dopředu. A nezklamal. Je vtipný, zábavný, dokáže lidi rozhýbat, rozesmát, rozezpívat. A hlavně jim předat kus své obrovské energie. A tak jsem se smála na celé kolo, ťukala trubičkou do rytmu, někdy i dost mimo rytmus, ale bylo mi fajn.
A pak už na scénu nastoupil Mark Dzirasa a Jaroslava Timková, autoři knihy Cesty poznání. To jakou energii vyzařuje Mark se nedá ani popsat, přirovnala bych ho k tasmanskému četíkovy od Disneyho. V tom nejlepším ovšem. Rozdává úsměvy na všechny strany, vypráví o sobě, o knize a já jsem nadšená. Jaroslava Timková je spoluautor. Kniha je výsledkem rozhovorů mezi Jaroslavou a Markem a až ji přečtu, určitě se o své dojmy ráda podělím.
Dalším hostem byl Dragan Vujovič, pro mě do včerejška neznámé jméno, ale rozhodně jen do této doby. Už se těším, až si o tomto zajímavém člověku něco přečtu.
Magda Malá všechny pobavila, zazpívala, Elvis z Kutné Hory zpíval také a na jeho písně pár lidiček i tančilo (což je podle mě úplně super) a další hosté.
Knihu pokřtil korálky ředitel českého Microsoftu Jan Mühlfeit a každý si pak odnesl domů ten svůj s přáním. A nakonec celé akce Jaroslava i Mark podepisovali knihy.
Dozvuky této akce nechávám v sobě ještě dozrát. Ale určitě jsem si sebou domů přivezla kus té obří energie, co tam včera byla, nové nápady, kontakt na paní Jarmilu, se kterou jsem si povídaly po akci a úsměv na rtu.
Jsem vděčná za lidi, kteří umí inspirovat stovky a tisíce lidí a tím, že otevřou sebe, obohatí životy dalších. Díky za takové akce. Já si to včera náramně užila.

Love my life