Inspirovalo mě to k zamyšlení, že lidé tančí čím dál méně. Kdy jste naposledy viděli si někoho doma zatančit jen proto, že měl chuť. A když nepočítám místa pro tanec určená, lidé prostě tančí opravdu málo. A přitom je to ten nejkrásnější způsob, jak se hýbat, vyvolat na své tváři úsměv a ve svém srdci radost a štěstí.
A když už lidé tančí, tak se velmi hlídají, aby nedělali nějaké divné či trapné pohyby, pokukují kolem sebe, jak že se hýbou ostatní. Kam zmizela v tomto směru spontánnost?! Znám spoustu lidí, kteří netančí jen proto, že jim někdo řekl, že to neumí. Ale to, že tančím jinak, ještě neznamená, že tancovat neumím. Když mě to baví, tak se budu hýbat, jak mně se chce. Kdo má patent na ten správný tanec?!
Na ukázkovém odpoledni Mohendžodára jsem zažila kouzelnou věc, tanec se zavázanýma očima, opravdu velmi spontánní tanec. Nikdo neví, jak tančím já a já zas nevidím nikoho jiného. A to dává tanci úplně jiný rozměr. Můžu se svíjet, skákat, válet se po zemi a vyjadřovat to co cítím, při poslechu různých žánrů písní. A nemusím řešit, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě je to jen tak, jak to při té a oné písni cítím. A bylo to velmi osvobozující.
Na křtu knihy Marka Dzirasy zpíval jeden z hostů písně Elvise Presleyho. A možná to bylo tím místem, možná tím složením lidí, ale pár lidiček se zvedlo ze židlí a před zraky všech ostatních tančili. A nikdo neřešil, jestli tančí dobře, jak u toho vypadají. Prostě se jim chtělo a tak do toho šli. A já se ze své židle usmívala a bylo mi krásně, zpívala jsem si (i když zpěv není má silná stránka) a užívala si ten okamžik.
Sobotní koncert Kryštof jsem protančila celý a jak mi bylo báječně. A ano, zpívala jsem a přiznám se, že velmi nahlas.
A tak si dnes slibuji, že budu tančit víc, doma, venku, když se mi chce.
Because I love my life and I love dancing very much.
Žádné komentáře:
Okomentovat