čtvrtek 7. května 2015

Spartan Race Liberec

Je to za mnou. Čtyři měsíce dosti intenzivních příprav a za dvě a půl hodiny je po všem. A ráda bych ze sebe dostala své pocity a dojmy nováčka (toto byl můj opravdu úplně první závod v životě).
Naše cesta za "medailí" začala už v pátek odpoledne. Naložila jsme si do auta svojí spoluběžkyni a naši podporu a fotografku v jednom. Podrobnosti nejsou potřeba, ve zkratce ženy jedou na výlet a jako vždy bloudí, ale smíchu bylo hodně. 
Večerní procházka po festival aréně nám na klidu moc nepřidala, spíše v nás více či méně rostly obavy, zda to vše zvládneme. Přiznávám, že velkou část noci jsem probděla a hlavou se mi honily překážky na trati i ty v hlavě. 
Ale ráno už s úsměvem a lehkou nervozitou naše trojka vyrazila zdolat náš cíl. Tím bylo doběhnout v jakémkoliv čase, hlavně ve zdraví a "ustát" to. Po registraci a setkání s dalšími kamarády naše vlna začala rozcvičku s Martinem a pak už v 10.30 výběh. A hned první kopec, který mě pomalu ale jistě dostával. Hned na to první velmi výživné bahno, kde jsem skoro nechala botu. První ledová voda v potoce a pak už to šlo ráz na ráz. Nohy ne a ne se rezeběhnout a hlavně plíce ne a ne naskočit v normálním tempu. A to, že budu začátkem května plavat v rybníce, by mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Tam jsem opravdu lapala po dechu a přemýšlela, zda to rozdýchám. Hned na to dlouhá procházka (nohy jsem proste nerozeběhla) lesem a my zmrzlé jak ratlíci pokračovaly dál. Pokaždé, když už to vypadalo na normální tepovou frekvenci, přišla další překážka, kde to nakonec skončilo angličáky nebo další voda. Má parťačka byla úžasná a táhla mě celou cestu a já jsem vděčná, že právě ona běžela se mnou. Nejhorší okamžik nastal po klouzačce, kde jsme obě měly pocit, ze nám zamrzl mozek v hlavě. A celkem 180 angličáků ze mě opravdu vycucalo všechnu energii. A když před cílem Lucka nahlásila, ze ten konec doběhneme, myslela jsem, že odpadnu. Ale povedlo se. S časem 2.22 jsme byly i my dvě v cíli. Lucka s úsměvem a já totálně vyždímaná a promrzlá až na kost. Ale obě šťastné. Ještě hodinu potom jsem se dávala do kupy. Ledovou sprchu jsem vzdala a od bahna jela až domu. Ale s blaženým pocitem, že jsme to dokázaly. A pokud jsem někdy zažívala pocity tady a teď, bylo to po většinu tohoto závodu. Nevnímala jsem nic z okolí, jen své tělo a myšlenky v hlavě, které se měnili od "to dám" po "to rozhodně nedám". Slogan pochopíš až v cíli je naprosto výstižný. Já pochopila spoustu věcí. 
A těším se na další rok, na přípravy, které pojmu trochu jinak a další výzvy, co mě ve sportu a v životě čekají.
Tímto ještě jednou děkuji Lucce a všem, kteří tam s námi byli jako podpora, dokumentace i těm, co nám drželi palce z domova, také těm, kteří se podíleli na mé přípravě a v neposlední radě všem okolo Spartan race a hlavně Magdě L. za ty zmatky kolem mé registrace, které jsme řešili do poslední chvíle s velmi milým přístupem a velkou ochotou.
AROO, AROO, AROO 
PS: cíl na příští rok je běžet a doběhnout do cíle s úsměvem.