Včera byl velmi zvláštní den a není potřeba se rozepisovat o tom, co se stalo. Důležité je, co mi dnes "dokapalo" a o tuto myšlenku bych se ráda podělila.
Jsme jako lidé schopní bez-podmínečné lásky?!
Já vím, že jsme. Tuto lásku zažívám a vidím kolem sebe denně. Z mé vlastní zkušenosti vím, že tento pocit cítím k několika osobám v mém životě.
První z nich jsem já sama. A nebylo tomu tak vždycky. Měla jsem vůči sobě hromadu výhrad, spoustu věcí, které jsem sama na sobě v lepším případě neměla ráda. Dnes miluji každou část sama sebe a i když občas dělám kopance vůči sama sobě i ostatním, dnes už se za to netýrám a nepeskuji. Mnohem lepším řešením pro mě je se zastavit, zhodnotit situaci a poučit se z ní. Takže ano, přiznávám už po x-té, miluji sama sebe a to bez podmínečně.
Dalším velmi důležitým člověkem v mém životě je má sestra. A když mě toto téma dnes tak dohonilo, vybavila se mi jedna situace (a rozhodně nebyla jen jedna), kdy jsme na sebe nebyly úplně milé, kdy jsme procházely zkouškami, jak silná naše láska je. A i po těchto zkouškách vím, že ONA je tím člověkem, kterého miluji naprosto bez podmínek.
Má maminka, má milovaná......mám velké štěstí, že ji mám. A nemusím vždycky souhlasit se vším, co říká, stejně tak jako ona není vždy nadšená rozhodnutím, které v životě udělám. Přes všechny "ale" je má láska k ní naprosto čistá a není tam žádné kdybys byla nebo nebyla taková nebo maková, není tam podmínka ani jediná.
"Moje" holčičky by mohly provést cokoliv a třeba se i stavět na hlavu, já je mám zaryté hluboko v mém srdci. A nikdy nebudu chtít, aby byly víc takové a méně takové, jsou mnou milované se vším všudy.
A mohla bych tu jmenovat dál, ale myslím, že to není potřeba.
Jako důkaz, že tohoto pocitu jsme jako lidé schopni, to stačí.
A myslím si, že to je přesně to, co všichni od ostatních chceme. Aby nás brali a milovali přesně takové, jací jsme.
A můžeme si vybrat, do koho tento pocit investujeme.
A teď ten velký otazník.
Jak moc jsme schopní nebo ochotní milovat své drahé polovičky bez podmínek?! Jak moc je těžké přenést tento cit do partnerského života?!
V manželském slibu se říká v dobrém i ve zlém a zaznívá tam z obou stran ano. Lidé jsou rozhodnuti strávit zbytek života v lásce. Tak kde se pak stane ta chyba?
Když se vrátím ke své rodině, vím, že se vždy snažím jednat tak, abych jim dělala radost, neubližovala, aby cítili a věděli, že je miluji. A když nastanou situace, kdy dojde k nedorozumění, tak jsem připravena vysvětlit, omluvit se a hodit za hlavu ty malé přešlapy.
A neznamená to, že celý svůj život podřizuji jim. Jediný, kdo je za můj život zodpovědný jsem já sama. A oni mě milují takovou, jaká jsem (a v to věřím, protože to cítím).
Slyšet lásku je krásné, ale cítit lásku je pro mě opravdu důležité. Nikdo mi nemůže dokázat, jak moc mě má rád, to dělají činy, ze kterých to vyzařuje. A nemyslím tím dárky a podobné věci, spíš každodenní jednání.
Že by v tom byl ten háček? Že to není o tom, že by jsme někoho přestali milovat, ale spíše o tom, že svým chováním tu vzájemnou lásku pošlapeme?!
Prožila jsem si několik vztahů, kde z obou stran bylo podmínek na desítky. Ale také už vím, proč většinu z těch ex mám ráda svým způsobem pořád. A už si za to nebudu připadat divná.
Opravdu netuším, jak bude vypadat budoucnost.
Ale po dnešku si tento AHA moment ukládám hluboko do sebe a udělám vždy to nejlepší, co v každém vztahu a v danou chvíli dovedu.
 |
| pinterest.com |
