čtvrtek 30. ledna 2014

Korálky v pupíku

Za poslední rok se ze mě stal opět knihomol. Knihovna je mé oblíbené místo, to prostředí, kde všichni utichnou. Každá knížka má své kouzlo a své věrné čtenáře a já plnými doušky vdechuji tu atmosféru a vůni. Krom registrace u nás v Kadani už mám druhou v Chomutově, kde je výběr ještě větší. O tom, co vše už jsem přečetla, bych mohla psát měsíce. A  k některým knížkám se určitě vrátím a napíšu o nich.
Každý, kdo ke mně přijde na návštěvu si nejdříve musí udělat místo na sezení, protože knihy jsou po celém bytě, na sedačce, po stole, na poličkách, v posteli, i v koupelně. Čtu často a všude. A nejen doma. A krom knih jsem také ujetá na časopisy a jsem schopná za knihy a časopisy utratit velkou část vydělaných peněz. Ale k časopisům až někdy později.
Dnes bych se ráda podělila o dojmy z knihy Hany Poltikovičové Korálky v pupíku. Odkaz na tuto knihu jsem našla u Tamary Melissy a strávila jsem u ní pár hezkých večerů.

Jsem Karin a nemám ráda špenát. Když spím, většinou mi nohy vyčuhují z postele a občas mi spadne i peřina. Mám tmavé vlasy a středoškolské vzdělání. K těm vlasům vlastním hodně lahviček březového šamponu a k tomu vzdělání doklad o ukončení jednoho gymnázia. Do posudku mi sice třídní profesor napsal, že jsem si osvojila materialistický světový názor, ale obávám se, že to nebyla pravda. Člověk sám neví, co je, kde je, co tu má jako dělat, a už ho šoupají do nějakého názoru.
- začátek knihy

Karin už od mala přemýšlí nad podstatou "nic". A zjistí, že nic je vlastně všechno. Karin je tak trochu jiná, ale hlavně dost svá. V "dospělém" věku si ráda hraje a do svých her zapojuje i své dvě sestry Andreu a Helenu. V jednadvaceti letech potká při nákupu mrkve Roberta a už od něj neodejde.
Tato knížka rozhodně není klasický přeslazený román, i když lásky je v ní hodně. Ale také je v ní hodně přemýšlení, hraní a slovního škádlení. Jednou tato knížka bude součástí mé knihovny a já ve chvílích "chci jen tak být" se k ní budu vracet.
A pro představu pár ukázek a vytrhnutí z kontextu....

Bylo to období, kdy jsem pochopila jakože no a co . A že je lepší se smát, když už je člověk tady.

Tak to je můj kolega Vráťa Ručička. Když je hodný, říkám mu Ručičko, když je zlý, tak Ruko nebo Pracko. Pravda, někdy i zrůdo chlupatá, ale to jenom, když mně skřípne prsty do skříně nebo mě škrtí na telefonní šňůře.

V tom okamžiku se Helena zvedla, uchopila do rukou naše stoleté balkónové koště, mně velice blízké, neboť jsem s ním prožila dětství, namířila ho na nás a s kamenným výrazem pravila: "Tak ruce vzhůru a žádný hlouposti, jdeme." Bez jediného slova jsme vstaly a odešly do koupelny, kde na nás čekala vana plná voňavé vody. "Vy jste fakt jak malý, to se koupete dvě najednou?" zeptala se maminka. "Už nemůžu s dechem, ale žraloci z korálových útesů v Karibském moři nás zvou na večerní párty." vystřelila hlavu z vody Andrea pár sekund poté, co se za maminkou zavřely dveře. "Na kdy?" zeptala se Helena, šibalsky mrkla pravým okem  a rychle si začala umývat vlasy.

Ale na všechna ta proč existuje jeden lék. Vemte si papír a tužku, něco vám nadiktuji. Doma si to přepiště na tvrdý papír a umístěte někde ve vašem pokoji. "Buď trpělivý ke všemu, co je ve tvém srdci nerozřešeno, a snaž se milovat otázky samy o sobě. Nehledej odpovědi. Bylo by to teď pro  tebe nemožné žít je. A jde o to, žít všechno. Žij nyní ty otázky a potom, jednoho dne, aniž by sis toho všimnul, začneš pronikat do odpovědí."

Když dovíral dveře, podíval se na mě a pravil :"Tak prosím, slečno!" Potom přešel na chodník a kráčel dál jakoby nic. Strašně jsem si přála, aby se vrátil. Ale až později se ukázalo, jak dobře bylo, že se tak nestalo. K paní Závorové už jsem nedojela. Ironií osudu zůstává, že kupodivu ne vlastní vinou. Pravá půlka auta byla naprosto sešrotovaná, a kdyby tam Robert tenkrát zůstal, nezbylo by z něj nic. Ale on vystoupil. Protože vystoupit měl.

"Kdybych v každém okamžiku věděla, co vím zrovna teď, nikdy bych už nechtěla chcípat jako koroptev. Jenže člověk má někdy chvíle, kdy se mu zabední, a najednou neví, co už jednou věděl, a třeba chce zdechnout jako krysa, i když si to už jednou prošel a došel k tomu, proč být a žít. Slib mi, že kdybych ti ještě někdy řekla, že chci zdechnout, tak mi zase jednu vrazíš."

Pro mě je tato knížka úžasná, kouzelná, plná otázek a odpovědí. Přepisovat ji sem celou nebudu, ale stálo by to za to.

Love my life and this book

Informace o knize, zaslání či osobní předání, podpis autorky na dreamtime@volny.cz

Nové vydání v Dreamtime - doporučená cena u knihkupců 260 Kč, u Dreamtime 208 Kč






úterý 28. ledna 2014

Sebeláska

Velkou změnu v mém životě způsobil seminář Lucky Bouzkové na téma sebeláska. A protože je možnost se ho zúčastnit v březnu znovu, ráda bych ho doporučila všem ženám, těm je totiž určen.

A co mi tato akce přinesla? Zažila jsem mnoho "AHA" momentů, pocitů, kouzelných okamžiků, poznala nové lidi a vyzkoušela pružnost své komfortní zóny.

Ale od začátku......zúčastnit se akce, kde bude kolem stovky cizích lidí (i když to jsou všechno ženy), bylo už samo o sobě překonáním sama sebe. Absolvovala jsem cestu autem po Praze, což by pro mě ještě před nedávnem bylo nemyslitelné. Jít někam sama, bez kamarádky, sestry nebo jiného doprovodu to je další z věcí, které se teprve učím.

A tak jsem tu, je 8. listopadu 2013 a já jsem v Praze, Na Marjánce obklopena asi osmdesáti dalšími ženami v očekávání věcích příštích.. Hned na úvod jsme si každá vyrobila svojí cedulku se jménem. A na uvítanou jsme dostaly dáreček. Jak já miluji dárky. Bílá papírová taška obsahovala Bio ovoce, které je možné pořídit na stránkách www.freshbedynky.cz (a bylo opravdu velmi chutné) a CD Sebeláska. Nerada přepočítávám dárky na peníze, ale tento dárek měl hodnotu i tu peněžní.

A pak už mohla začít samotná přednáška. I když jen o přednášení to nebylo. Trochu teorie o tom jaký je rozdíl mezi sebe-vědomím a egem, jak ho poznat a jak se s tím vypořádat, proběhlo. Ale většina vyprávění byla z Lucčina života. A pro mě úplně nejhodnotnější z celého dne byla praktická "cvičení". A že někdy šlo opravdu o cvičení nebo tanec.....a tančete před osmdesáti dalšími ženami a nepřipadejte si hloupě, nepokukujte okolo sebe a neposuzujte sebe i ostatní. Ale to jen na začátku celého dne. Při posledním tanci už jsem si tančila, jak se mi zrovna chtělo a vůbec jsem si nepřipadala trapná, nemotorná nebo divná.

Dalším cvičením, které mělo opravdu velkou sílu byla ulička lásky. Nebudu se rozepisovat o co přesně jde, protože popsat slovy, co jsem tam zažila stejně nejde. A nasdílet pocit na papír, to je něco pro mě zatím nemožného. Ale o pár momentů se podělím. Prvním byl ten, kdy mi začal brnět horní ret, a to se mi stává v okamžicích, kdy je ve mně nebo v okolí na mě působícím velká dávka energie. A tady by se dala energie lásky doslova plnit do kelímků a pak si jí vypouštět doma. Okamžiky, kdy cítíte lásku ke všem, kdy otevřete své srdce a necháte lásku proudit všemi směry a po tvářích vám tečou slzy nebo se usmíváte, jsou pro mě nezapomenutelné.

A v neposlední řadě cvičení, kdy si s další účastnicí děláte zrcadlo a chválíte se, laskáte slovy, z očí do očí. Já díky tomuto cvičení poznala člověka, který mi okamžitě přirostl k srdci. Lucka je pro mě vílou, kouzelnicí, bohyní a osobou tak krásnou, zranitelnou, milou, že slova občas nestačily a já objímala do té doby úplně cizí dívku a uložila jsem si ji hluboko do svého srdce.

Ve zkratce, poznala jsem několik velmi zajímavých žen,  kousek sama sebe, techniky, jak si přivolat lásku. Otevřela jsem se, sdílela, tančila, povídala si. Zavázala se k bezpodmínečné lásce sama k sobě od toho dne už napořád. A odjížděla s všeobjímajícím pocitem, širokým úsměvem na rtech a vědomím, že jsem ten den pro sebe udělala to nejlepší, co jsem mohla.

A proto doporučuji 8.2.2014 v Praze Na Marjánce opět otevře své srdce Lucie Bouzková a spolu sní i mnoho dalších žen. Investice v porovnání s přínosem je minimální. A lásku si zasloužíme každý za nás, tu sama k sobě úplně nejvíc, tak si dejte dárek a jeďte se naplnit tou nejsilnější emocí ze všech.

http://zenyzenam.cz/akce/seminar-sebelasky/


půjčeno z pinterest.com

https://www.facebook.com/pages/Love-my-life/464201693662974



neděle 26. ledna 2014

Výlety do neznáma vol. I - Jáchymov

Tento rok je plný výzev a jednou z nich je každý měsíc prozkoumat jedno místo, kde jsem nikdy předtím nebyla.
Je skoro konec ledna a dnes jsem si odškrtla další položku v mém seznamu "to do". A je fajn, když pro svůj plán najdete někoho, kdo ho podnikne s Vámi. A tak jsem se dnes vydala s kamarádem směr Jáchymov - velká neznámá pro nás oba.
Město kousek na západ směrem od nás, kudy jsem jednou projížděla v létě a zanechal ve mně dojem šedivého nehezkého města.
Zima má jednu velkou výhodu, i z nehezkého dokáže udělat kouzelné. Jestli bych tam poslala někoho na výlet, netuším. Ale já si dnes užila fajn den v přírodě a ráda bych se podělila o pár dojmů.
Na informační tabuli najdete seznam 12. míst, které jsou v tomto městě k vidění. A my je prošli téměř všechny. A u toho si užili pár kouzelných okamžiků.
Mé vnitřní dítě vrnělo blahem při soutěži o nejhezčího anděla ve sněhu, a i když můj byl až druhý, já byla na chvilku zpátky v čase a užívala si tuhle "hru".
Mým dalším cílem je neustálé překonávání komfortní zóny. A dnes jsem ji zas o kousek posunula. Oslovování cizích lidí není má silná stránka. A když jsem dnes žádala o radu dva místní obyvatele, bylo to nakonec fajn. Když překonám svůj stud, zjišťuji, že lidé jsou sdílnější než by se na první pohled zdálo a každý rád mluví o svém bydlišti. Navíc jsme dostali pochvalu, za to že se vydáváme do přírody místo posedávání u PC. Takže další fajfka.
A když jsme procházeli kolem jednoho z domů, v okně přímo vedle nás seděla paní a z vesela na nás mávalo do okna (i tací lidé ještě jsou). Já jí ovšem nestihla zamávání vrátit, protože jsem v tu chvíli skončila v hromadě sněhu :-).
O tom, jak kouzelná zima je na horách asi není potřeba mluvit. Já zbožňuji zasněžené stromy,  louky a kopce. Připadám si jak královna zimy, jen místo na sněžných saních sedím v autě. Ale ten pohled je k nezaplacení.
A v tuhle chvíli už jsem v teple domova s pečeným čajem a štůdlem od maminky. A chystám se na další pracovní týden.
love my life


                                     
                                      




č. 1

č. 2

č. 3


č. 6


 
č. 7

č. 8



č. 10




andílci ve sněhu (já jsem vpravo)

a to jsem já

pátek 24. ledna 2014

Leden - měsíc zdraví

Minulý rok byl pro mě úžasný a aby letošní byl ještě lepší, nese se v duchu nových plánů, cílů a nesmí mu chybět ani vision board.

Každý měsíc roku 2014 se zaměřím na jednu oblast mého života a s tím i na nové návyky. A leden je můj měsíc zdravého životního stylu.

Každý večer si navařím jídlo na druhý den. Dlouho jsem hudrovala, že jídlo v restauracích je pořád stejné, že jíst ve spěchu mi nedělá dobře (na oběd v pracovní den mám půl hodiny) a že pauzu na oběd chci strávit v klidu s příjemnými myšlenkami.
Takže můj jídelníček se dost změnil. Pět jídel denně, většinou zdravá jídla (občas si ráda i zahřeším) a hlavně vím, co jím (aby ne, když si většinu toho připravím sama).

Ráno snídám ovesnou nebo jáhlovou kaši, s ovocem, oříšky, kokosem nebo jen tak nebo tmavé pečivo se sýry, zeleninou, žervé a podobnými dobrotami. Ranní i odpolední svačina je většinou ovoce nebo jogurt, müsli. A obědy jsou mé kulinářské výtvory. Ráda jim říkám desetiminutová jída, protože příprava mi většinou netrvá o moc déle. Dřív jsem vařila čistě podle kuchařek a bála se, že když si uvařím podle sebe, nebude to k jídlu. Dnes už dám jen na svou intuici a míchám dohromady suroviny, které mám ráda a které dělají dobře mému žaludku. Těstoviny, rýže, brambory, kuskus - to je základ většiny mých jídel. A k tomu přidávám zeleninu, kuře, krůtí maso, tuňáka. A večeřím většinou menší porci toho, co jsem měla k obědu.
Občas večer překonávám lenost, ale když je hotovo, jsem na sebe pyšná a druhý den si vegetím u pracovního stolu s domácí stravou.

Už loni jsem začala cvičit. A to je další věc, na kterou jsem pyšná. Bývala jsem závislá na tom, koho přemluvím, aby se mnou začal navštěvovat to či ono cvičení. Nerada jsem chodila někam, kde to neznám, kde nikoho neznám. A pak jsem si řekla dost, cvičení miluju a nechci být závislá na někom dalším. A tak jsem si našla cvičení, které naprosto vyhovuje mé povaze. Power plate je teď mým věrným společníkem. Dvakrát týdně půl hodiny posilování s instruktorkou a s maximálně jedním dalším spolucvičícím člověkem. Nemusím tam řešit, že nevím, co a jak mám cvičit, že mám pocit, že na mě někdo neustále kouká (což jsem v klasické posilovně neustále měla), je to dynamické, všechny myšlenky okolo tam vypnu a ráda si dávám "do těla". A i když mám občas takové ty stavy, že se mi dneska úplně nechce, půl hodina uteče jak voda a já odchazím s blaženým pocitem, že jsem pro sebe udělala něco dobrého.
Jednou týdně cvičím doma. Udělala jsem si pár sestaviček domácího posilování a dnes jsem poprvé cvičila podle aplikace v telefonu Nike+ Training club (Viva smart phone).

K tomu bych ráda přidala mou oblíbenou chůzi s hůlkami a časem zase i jogu.

domácí chléb od maminky

zdravé mlsání - lívanečky s banánu a vajíčka

výborná omáčka

za deset minut hotovo

večeře u webináře

čím vetší čaj, tím lepší

k obědu špenátová polévka a domácí housky

každé ráno teplá šťáva z grepu

víkendový relax s pomerančovým freshem



středa 22. ledna 2014

Proč se chci stát koučem?

Události posledních dní mění moji náladu a nadšení jako na houpačce. Mé rozhodnutí posunout se ve vzdělání o stupínek výš jsou z jedné strany podporovány a na druhou stranu se setkávají s nepochopením, jemně řečeno.
Dlouhou dobu jsem stála na místě a neposouvala se nikam a jen jsem tušila nebo věděla, že to kde jsem teď není pro mě dostačující. Že toužím po tom ráno skákat z postele s nadšením a radostí z očekávání následujících událostí. A když nastal ten moment, kdy jsem se "probudila", kdy vím, kam mé následující kroky povedou, čekala jsem trochu více podpory nebo pochopení.
Tento týden jsem byla na informativní schůzce s koučkou, což je můj další malý krůček za mým snem. A i když jsem měla ze začátku pocit, že se mě také snaží zviklat z mého rozhodnutí, že dokonce chvilkami útočí na mou osobu, tak s odstupem několika dní vím, že se jen snaží urovnat mé myšlenky v hlavě, abych si mým rozhodnutím byla opravdu jistá a věděla kam jdu a kam tato cesta povede.
Jsem typ člověka, který když něco chce, nejradši by to měl teď hned. Naštěstí pro mě, to tak nefunguje. Z koučovacího sezení jsem si odnesla pár námětů na přemýšlení. Že se nemám vrhat po hlavě hned do první školy, kterou jsem našla, že si mám udělat průzkum trhu a dát si čas promyslet a prozkoumat i další možná možnosti. A tak jsem včera seděla nad nabídkou kurzů z několika škol, abych zjistila, že nabídka je větší než se mi na počátku zdálo a že mám na výběr. A udělala jsem dobře, našla jsem si levnější kurz s větším obsahem "učiva", ujistila se, že když nenastoupím v únoru, tak to neznamená, že jsem promarnila svou jedinou šanci.
A tak jsem včera šla spát s takovým tím hezkým pocitem, že mám čas našetřit potřebné peníze a potom se pustit do studia něčeho, čemu věřím.
A proč tomu věřím, proč se chci stát koučem? Poslední dobou se stále více setkávám s lidmi, kteří v některé oblasti svého života tápou, rádi by přijali pomoc od někoho, kdo jim dá potřebný nadhled, radu nebo jen vyslechne, co mají na srdci  a dokáže jim ukázat, že cesta není jen jedna, ale že mají možnost volby a že odpovědi na otázky, co je pálí, mají v sobě, jen je potřeba se na věc podívat jinak.
Že třeba čas strávený u kávy se dá využít i jinak než věčným omíláním pořád těch samých témat a nářků. A proč bych právě já měla být ten správný člověk? Protože já dnes už vím, jaká je hodnota toho mít se ráda, mít sebevědomí, mít cíle a sny a žít spokojený a šťastný život podle sebe.
A dnes je ten správný okamžik na to vydat se tím to směrem, protože má generace, i generace o něco starší nebo mladší vyrůstáme s přesvědčením, že normální život je o tom, chodit do práce a ani nás ta práce nemusí bavit, nosit si domů peníze, které nám vystačí na takový ten běžný život, ale už ne na radůstky nad limit. A podle mého názoru je škoda v době, kdy je možné procestovat klidně i celý svět, být omezení limity, které nám dává běžné zaměstnání.
A třeba jednou už koučů nebude potřeba, protože nové generace půjdou do života s vědomím své ceny, s jasnou vizí a s talentem, který uplatní k dosažení svých cílů. Jednou bude možná koučování a sebekoučování jedním z předmětů škol a naše děti nebo děti našich dětí budou vybaveny pro budoucí život o trochu lépe.
A já se na tuto cestu vydávám teď, s nadšením i obavami, ale s jasným cílem. A tak my držte palce.
Love my life


čtvrtek 16. ledna 2014

Mé osobní štěstí


Včera jsem se sešla s kamarádem. Možná je to troufalé ho takto nazvat, protože jsme kdysi spolu chodili na stejnou školu a v tu dobu jsme spolu párkrát mluvili a po letech jsme spolu podnikli jeden fajn výlet a koncem minulého roku nás svedl osud zase dohromady. Nepojí nás žádný dlouhý příběh, jen pár setkání. U kávy jsme zjistili, že nám při povídání utíká čas jak splašený a že je pořád o čem mluvit. On podporuje mou cestu a drží palce v mé vizi koučování a já vím, že až budu vědět, jak na to, on bude ten první "klient", kterému chci ukázat ty správné cesty.
Včerejší večer byl hodně zajímavý, otevírali jsem se jeden druhému, poslouchali, co ten druhý má v hlavě a snažili se pochopit, sdíleli své názory a mluvili a mluvili, dívali se do očí a u toho skoro nevnímali okolí.
A mým směrem přiletěla otázka, jak je to tedy s tím štěstím. A já nemohla najít ta správná slova pro to, co prožívám. Je to něco ve mně, co cítím, třeba ne celý den, ale každý den. Něco uvnitř sebe, něco jako teplo, které občas vytryskne ven s větší intenzitou a občas jen tak plápolá, bez příčiny, bez důvodu.
A pak přijde ta otázka, kterou poslední dobou dostávám často, jestli si to jen nenamlouvám, to svoje štěstí. Jestli tím je nepřekrývám smutek nebo to, že jsem vlastně nešťastná a snažím se sebe a ostatní přesvědčit o opaku. A teď to někomu vysvětlete...... Vysvětlit pocit se nedá.
A já jsem po příchodu domů najednou věděla, jak to popsat nebo čím to je, co je to, co mě tak naplňuje tímto teplem. Vědomí, že žiji svůj život, život podle svého, že si dovoluji být sama sebou, že se umím sama ocenit, že se mám ráda. Dlouho jsem vše dělala tak, jak jsem si myslela, že to ode mě všichni očekávají a že by se to tak mělo. A dnes žiji opravdu jako JÁ, se svými chybami, přednostmi, pocity a tím, že jsem jiná než moje okolí a že jsem taková ráda. Dnes už si dovolím otevřít se "cizím" lidem, sdílet své pocity a myšlenky, chtít víc, zkoušet, chybovat, radovat se a učit se, objevovat v sobě to dobré i to co potřebuje mou péči. Zkrátka jsem to já, občas s hlavou v oblacích, věřící tomu něčemu a hlavně sama sobě, racionální a bláznivá, veselá a smutná, s úsměvem na rtech a občas plačící, se svými přednostmi a svými chybami, s vizí i pochybující a nerozhodná, vystrašená i odhodlaná. Tolik lidí v jedné osobě a já je mám ráda všechny.
A to přijetí sama sebe je asi to, co mě činí šťastnou.

www.pinterest.com

pondělí 13. ledna 2014

Vize

V roce 2011 se událo několik událostí, které měly na můj život velký dopad. Na počátku dění mi to připadalo, jako by se celý svět na mě domluvil a rozhodl se, že mi dá lekci. Dnes s odstupem času to opravdu cenná lekce byla. A já vím, že občas si člověk musí projít "dnem", aby se měl od čeho odrazit a zabojovat. Že musí něco ztratit, aby něco nového našel. Četla jsem o termínu syndrom vyhoření, ale myslím, že to nebylo přesně to, co se stalo mně. Nebo aspoň já si tento syndrom představuji jako stav, když už člověk nedokáže ani vylézt z postele a jeho život se opravdu zhroutí, jak domeček z karet. Já z postele vylézala každé ráno, ale tak nějak jsem měla pocit, že něco nebo spíš vše je tak nějak na nic a že mi něco chybí. Ale vůbec jsem netušila co. A nebyla bych člověk, navíc české národnosti, abych se v tom pěkně neporochňala. Ono je občas opravdu jednodušší jen sedět na místě, nadávat na nespravedlnosti světa, truchlit nad životem, který nemá smysl a utápět se ve svém vlastním smutku. Ale jen občas......než to donutí člověka vstát a začít hledat to něco......
a tak hledám a hledat už budu do konce svého života. Abych se pokaždé o kousek posunula, o kus dál nebo i zpátky a pak zase o kus dál.
Rok 2012 byl plný nových zážitků, pocitů, míst a lidí, plný kouzelných okamžiků a AHA momentů, plný knih, kurzů a seminářů, webinářů a touhy najít to něco. Na jeho začátku jsem si vytvořila svou jantru na rok 2012. Byla malá, ale rozhodně ne skromná. Byla plná přání a tužeb a dnes už můžu zhodnotit, že některé věci, se mi splnily, jiné ne, ale hlavně bylo spousta věcí, které přišly i bez přání a byly velmi cenné. A hlavně přišla vize.....životní vize, směr, kam se chci ubírat. A jakým člověkem se chci stát.


pátek 10. ledna 2014

Proč jsem.....teď a tady

Ráda bych se představila. Jsem úplně normální holka vě věku skoro 33 let s některými možná ne úplně normálními (nebo spíš obvyklými) názory. A o tyto názory a spoustu dalších věcí bych se ráda podělila. Postupem času vysvětlím, jaká cesta mě vedla k tomuto blogu a kam má cesta povede dál. Tento blog by měl být plný věcí, které mě zajímají a baví a budu ráda, když příspěvky budou bavit i další lidi. A můj rozptyl zájmů je opravdu velký a tuším, že se bude dále rozpínat do určitých stran a na druhé straně zase některé věci budu řešit méně.
Jak jsem teď tady, budu vám psát o cestování, oblékání, zdravém jídle (a možná i o tom nezdravém), cvičení, knihách, seminářích, kurzech, mých inspiracích, otevřu svou hlavu i duši a nasdílím některé své názory. Stručně řečeno o mém životě a o tom, co mi dělá dobře nebo co mě pálí a jak se posunuji dál.

foto půjčeno z www.pinterest.com


https://www.facebook.com/pages/Love-my-life/464201693662974