Scénáře

Mým druhým povoláním by mohla být scénáristka. Každý den vytvořím tisíce scénářů na tisíc různých situací, které mě přes den potkají nebo které vytvořím. Scénáře nejen moje, ale i spousty lidí, na které během dne myslím. Když vymýšlím dárek pro někoho, koho mám ráda, tak se mi zároveň s tím rozvine v hlavě film o tom, jak druhý na dárek bude reagovat, co mi řekne, za jak dlouho mi napíše a jestli z dárku bude nebo nebude mít radost. A pak nastává moment, kdy události naberou úplně jiný spád a já občas bývám nadšená, zklamaná, smutná, někdy i naštvaná. A následuje okamžik uvědomění si té absurdity a já můj mozek zastavím a přestanu se zaobírat myšlenkami, jak by to mělo být. Hodím se do okamžiku teď a zbytek nechám plynout.
Jednou jsem vymyslela akci pro druhé. Na sebeláskovém semináři jsem koupila sebeláskové tričko. Vytvořila k němu dopis a spolu s tričkem ho předala prvnímu člověku, o kterém jsem si myslela, že by se potřeboval mít více rád. Aby si ho ponosil, užil si v něm ty chvíle "mám se ráda" a poslal spolu s dopisem dál. Protože šířit sebelásku mi přijde moc fajn.
Ale okamžitě jsem měla v hlavě, kdo by tričko měl dostat další a další a co by v něm měl prožít a cítit.
A jak tato akce dopadla?
Tričko zůstalo hned u první osoby.  První reakce na tento dárek byla báječná, nápad se jí moc líbil. Jednou jsem byla svědkem nošení. Jestli mělo ten správný účinek, už jsem se ale nedozvěděla. A jestli ho nosí dál nebo ne, netuším. Každopádně jak akce začala, tak v podstatě skončila.
Byla jsem zklamaná, měla jsem přeci scénář putování a šíření sebelásky v podobě trička. Možná i naštvaná, protože tahle věc byla určena na předávání.
Už je to nějaký čas a já se nad svými myšlenkovými pochody usmívám. Vím, že ta správná doba na přesun pro tričko přijde a přesně té správné osobě. A pokud ne, tak ho ta první osoba potřebovala opravdu nejvíc. A já mám možnost poslat další trička do světa a jaký bude jejich osud už plánovat nebudu. Těším se na ten proces vyrábění nových triček a na ten den, kdy je budu předávat dál.

A občas je můj scénárista ku prospěchu mě samotné. Tento týden jsem měla v hlavě myšlenku, že se mi v práci něco nepovedlo. A že musím s pravdou ven. A první scénář byl, jak má nadřízená bude naštvaná, jak se budu cítit hrozně, jak budu vysvětlovat, kde a proč problém vzniknul. A měla jsem zkažené odpoledne. A pak přišel ten kouzelný moment, kdy jsem uplatnila jednu z věcí, kterou jsem někde četla. Pokud tě něco trápí, vytvoř si v hlavě ten nejhorší scénář, který lze. V mém případě nepříjemný rozhovor, nejhorší variantou byla výpověď z práce a hledání nové. A když jsem si tento scénář dopiplala do posledního detailu, řekla jsem si dost. To nejhorší už v hlavě mám a ani tak by se svět nezbořil a pro mě by to neznamenalo konec. A najednou mi bylo o 150 procent lépe. Touto věcí jsem se přestala zaobírat a strávila pohodový večer a spát jsem šla s optimismem.
Co se dělo druhý den je jen ukázka toho, že naše scénáře nejsou vždy reálné a naše strachy jsou většinou zbytečné. Po počáteční odkládání jsem se rozhodla konat a to hned. Čím dřív bude událost za mnou, tím lépe. A světe div se. Problém se vyřešil s úsměvem. Žádné drama se neodehrálo a já se usmála sama nad sebou a mým katastrofickým já.

Tak to prostě v životě chodí. A je to fajn.

A já se učím žít teď, nevytvářet si scénáře, ani ty hrozné, ani ty krásné, prostě jen žít život tak, jak přichází. Na paní katastrofu v sobě už mám návod a budu ho používat, když mě zas přepadnou obavy a strachy.

Love my life

Já tak rád trsám, trsám

Dnes proběhl facebook-em, youtube-em a asi i dalšími sociálními médii taneček Tomáše Kluse. A mě tento příspěvek velmi inspiroval, a to hned několika směry. Po shlédnutí jsem měla chuť si zatančit a taky jsem si hned zatančila. Jen tak sama doma, pro sebe, spontánně a bláznivě. A na malou chvilku i se svou kočkou, i když ona z mého skákání nijak nadšená nebyla. Ale koukala na mě dál.

Inspirovalo mě to k zamyšlení, že lidé tančí čím dál méně. Kdy jste naposledy viděli si někoho doma zatančit jen proto, že měl chuť. A když nepočítám místa pro tanec určená, lidé prostě tančí opravdu málo. A přitom je to ten nejkrásnější způsob, jak se hýbat, vyvolat na své tváři úsměv a ve svém srdci radost a štěstí.
A když už lidé tančí, tak se velmi hlídají, aby nedělali nějaké divné či trapné pohyby, pokukují kolem sebe, jak že se hýbou ostatní. Kam zmizela v tomto směru spontánnost?! Znám spoustu lidí, kteří netančí jen proto, že jim někdo řekl, že to neumí. Ale to, že tančím jinak, ještě neznamená, že tancovat neumím. Když mě to baví, tak se budu hýbat, jak mně se chce. Kdo má patent na ten správný tanec?!

Na ukázkovém odpoledni Mohendžodára jsem zažila kouzelnou věc, tanec se zavázanýma očima, opravdu velmi spontánní tanec. Nikdo neví, jak tančím já a já zas nevidím nikoho jiného. A to dává tanci úplně jiný rozměr. Můžu se svíjet, skákat, válet se po zemi a vyjadřovat to co cítím, při poslechu různých žánrů písní. A nemusím řešit, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě je to jen tak, jak to při té a oné písni cítím. A bylo to velmi osvobozující.

Na křtu knihy Marka Dzirasy zpíval jeden z hostů písně Elvise Presleyho. A možná to bylo tím místem, možná tím složením lidí, ale pár lidiček se zvedlo ze židlí a před zraky všech ostatních tančili. A nikdo neřešil, jestli tančí dobře, jak u toho vypadají. Prostě se jim chtělo a tak do toho šli. A já se ze své židle usmívala a bylo mi krásně, zpívala jsem si (i když zpěv není má silná stránka) a užívala si ten okamžik.

Sobotní koncert Kryštof jsem protančila celý a jak mi bylo báječně. A ano, zpívala jsem a přiznám se, že velmi nahlas.

A tak si dnes slibuji, že budu tančit víc, doma, venku, když se mi chce.

Because I love my life and I love dancing very much.

(ne)vím co chci

Poslední dobou se mi stále častěji stává, že je mi nabídnuto, ať přímo nebo nepřímo, něco na první pohled velmi lákavého. Ať už jde o spolupráci, finanční přilepšení nebo o vztahy, lidi..... A já si říkám, že by to mohlo být fajn. A pak ten pocit, tu nabídku sebou nechám projít a zjišťuji, že když odstraním to pozlátko, tak mě tyto věci vlastně dovádějí k uvědomění, co vlastně nechci. Buď jen pro tuto chvíli nebo mnohem důležitější poznání co a jaké lidi do života nechci.
Minulý týden to byla velmi lákavá nabídka na přilepšení si co se týče peněz. A tuto nabídku jsem nehodila do koše úplně, jen jsem díky tomu zjistila, že momentální moje priorita není se orientovat na peníze, ale na lidi, vztahy a moje štěstí jako takové. A jsem vděčná, že mi tyto AHA okamžiky přicházejí a že jsem dospěla (ano opravdu dospěla) a umím poděkovat a říct ne a nemít u toho pocit, že taková nabídka už nikdy nepřijde a zaobírat se tím ještě několik dalších nocí a dní. Prostě jen ne, teď jsou pro mě důležitější jiné věci.
A to je u mě velký, opravdu hodně velký pokrok.
A pak přicházejí lidé, lidé, které jsem nějakým způsobem už v životě měla, něco s nimi prožila a něco k nim cítila. A já vím, že ti lidé jsou pořád stejní a já jim to nemám za zlé. Jen já už jsem jiná a místo abych jen nadávala na celý svět kolem sebe a na všem hledala jen to špatné, dnes se na svět dívám jinými očima a hlavně celým svým srdcem. A mé srdce je teď otevřené dobrým věcem a má hlava pozitivním myšlenkám. Už vím, že pokud se mi něco v mém životě nelíbí, tak se na to buď můžu podívat i z jiného úhlu nebo to jednoduše změnit. A jak ráda bych všem ukázala, že život není jen o tom ho přežít, ale prožít si každou chvilku šťastně a naplno.
A dnes jsem zažila ještě jeden z těch mých poslední dobou oblíbených AHA momentů. Zjistila jsem (a ano vím, že to není kdovíjak velké a nové zjištění, ale dnes mě to přímo bouchlo do očí), že lidé tak neradi mluví o sobě, o své osobě, o svých pocitech, svých snech a přáních, o své života, partnera.
A i já jsem najednou měla pocit, že když budu někomu říkat něco o sobě, tak to ostatní nezajímá, že by to mohli použít proti mně. Ale já už se přestávám bát, mě to začíná bavit a hlavně, to je to, co od ostatních chci. Ne jen to každodenní "plkání" o ničem, ale opravdu sdílet to mé JÁ.
A můžou v tomto rozhovoru proběhnout i dlouhé pauzy na přemýšlení, jak to podat, vysvětlit, zformulovat přesně to co chci říct, ale to přeci vůbec nevadí. I mlčení je někdy tak fajn.
A tak vám dnes chci říct, že věřím, že celý svět je jedna velká energie, že věřím na věštění z karet, že dnes jsou pro mě důležitější lidé kolem mě a peníze jsou až na druhém místě. Že ve vztahu hledám upřímnost, otevřenost, sdílení myšlenek, pocitů a sebe sama, respekt, podporu a pravého může s vizí a vlastním názorem. Že má životní vize je být šťastná a tento pocit šířit i dál, být milující a milovaná, že chci mít práci, která mě bude naplňovat a rána, kdy nemůžu dospat, protože se těším na každý další den. Chci baráček se zahrádkou, ve které se budu rýpat a možná na ní ani tak nic neporoste, koně a vlastní motorku. Chci objevovat svět a poznávat spoustu věcí a lidí, chci se učit a překonávat.
Miluju tulipány, sluníčko, vodu, tanec, mou kočku (a až na hmyz vlastně všechna zvířátka), knížky, pikniky, kávu a výlety.
Přiznávám, že jsem snílek, jsem tisíc čertíků a víla v jednom. Mám se ráda, jsem sebe-vědomá. A miluji svůj život.

Mé malé já

Občas se mi přes den vybaví mé zážitky, pocity a vůně z dětství.

Třeba jako teď, když sedím v práci a za oknem zpívají ptáci a já zasněně vzpomínám na ty hodiny a hodiny venku za barákem s kočárkem a panenkou nebo na hry stojkový král, banány a opice, schovávanou a na babu. 

 

Z raného dětství si toho moc nepamatuju, ale do dneška nezapomenu na mé nájezdy do maminčiny skříně. Oblékala jsem si její šaty (z jedněch jejích plesovek jsem dlouho potom měla přešité plesové šaty já), obouvala jsem si její boty na podpatcích, kolem krku motala řetízky z perel, na prsty navlékala zlaté prstýnky. Byla jsem princezna, víla, chtěla jsem být dospělá. Na hlavu jsem si s oblibou dávala závoj ze záclony a byla ze mě nevěsta. A v hlavě jsem si vysnívala svého prince na koni (a ani nemusel být bílý). 

V dešti jsem běhala venku, v gumákách i bez nich jsem skákala do kaluží. Milovala jsem bahno, ten kluzký pocit mezi prsty, chtěla jsem tvořit, jen dnes už nevím co. Tančila jsem a zpívala  a u toho se dokonce nahrávala na kazety a poslouchala se a nevadilo mi, že můj zpěv je falešný a  zpěvačka ze mě určitě nikdy nebude.

V létě jsem na koupališti většinu času trávila ve vodě nebo spíše skákáním do ní. A už v té době jsem neměla ráda, když se o mě v rybníce otřel kapr. Stejně tak pavouci na záchodech a kdekoliv jinde byli a jsou neoblíbení ještě více. 

Schody našeho panelového domu byly náš dům, kde jsem se starali o své "děti", prali (některé z kamarádek měla pračku, co "opravdu" prala), vařili (a variace z písku, trávy, listí a kamínků byli nekonečné). 

Mimiaturní kopeček u vedlejšího domu, byla naše skluzavka a místo, kde jsem trávili celou zimu. A dříve mi opravdu tak malý nepřipadal.

Měla jsem ale i své strachy, ten největší byl asi ze tmy. Má starší sestra se mnou musela v noci chodit na záchod a rodiče mi nechávali pootevřené dveře, jinak bych asi neusnula. A do dnes ve mně některé zvuky tmy a stíny dokáží vyprovokovat tisíce různých myšlenek a scénářů, co že se to v té tmě děje. 

Další věci, které jsem jako malá milovala:

rajskou polévku

první boty s minipodpatkem (byly bílé, umělohmotné a klapaly a já ten zvuk milovala)

kolová sukně (čím víc se točila, tím byla lepší)

stavění bunkrů

čajové dýchánky

našeho psa
houpačky
cukrovou vatu
večerníčky a pohádky o princeznách
koně
omalovánky
a spoustu dalších věcí

A věci, které jsem nesnášela:

teplé mléko a mléková polévka

spaní ve školce 

chození do školy

sebemenší boulička ve vlasech v culíku (to jsem byla schopná vyvovat scénu, která většinou končila pláčem)

odběry krve a očkování
jakékoliv vystupování na veřejnosti, včetně zkoušení před třídou

Spoustu z mých oblíbených věcí jsem jako "dospělá" přestala dělat. A ke spoustě z těch činností se dnes ráda vracím a při tom mé vnitřní dítě vrní blahem. A naopak některé mé strachy se dnes snažím překonat.

Je fajn být občas zase jako malá, být spontánní a užívat si život tak jako dřív.

Love my life

Ukaž mi cestu

www.pinterest.com

Ukaž mi cestu vášně,
ukaž mi tu cestu pouhého bytí a plného žití.
Ukaž mi cestu, po které ty jdeš
ukaž mi cestu, které mě tak láká a zároveň děsí.
Ukaž mi tu cestu, která je plná květin i bodláků.
Ukaž mi cestu, kde má své místo láska, vášeň i bolest a smutek.
Ukaž mi cestu, kterou už tak dlouho hledám
ukaž mi cestu, kterou ty jsi už našel ,
ukaž mi cestu, která má smysl,
ukaž mi cestu, která šeptá, zpívá a modlí se za všechny,
ukaž mi cestu, kde na konci je duha a hrnec plný zlata
ukaž mi cestu......

První běhání

Do dneška si pamatuji, jak jsem nesnášela hodiny tělocviku, obzvláště ty, kdy se běhalo 1,5 kilometru. Nikdy jsem nebyla sportovně založená, nikdo mě k lásce k pohybu nevedl. A do dneška si mí rodiče rádi přidají k dobru mé bruslařské a jiné sportovní umění (baví tím mé kamarády, potencionální nebo stávající partnery nebo kohokoliv, když přijde na toto téma). Od té doby jsem měla zafixováno, že nejsem sportovní typ a hotovo.
Navíc mě má postava nikdy nenutila zvednout zadek ze židle a hubnout, od přírody jsem štíhlá.
Ale čím jsem starší, tím víc mě mrzí, že jsem některé druhy sportu nezkusila a tak se pokouším o vše možné. Bruslení na ledu, in-line brusle, lyžování, posilování, a počínaje dneškem i běhání.
Připadám si pořád ještě komicky, když na sebe vezmu tepláky, tenisky a pokouším se o pohyby, které nejsou mému tělu úplně vlastní. Ale i snaha se cení a tak jsem dnes místo lelkování doma, kávy a časopisu nebo spaní obula ty botky a vyrazila směr nedaleký park, abych tam funěla a tvářila se, jako bych tam vlastně nebyla. Ale běžela jsem, ne moc rychle, ne moc dlouho, často střídala běh s chůzí, ale první krok směrem k pětikilometrovému běhu, který bych chtěla podniknout v záři jsem udělala. A jsem na sebe hrdá. A opravdu jsem za těch 1,5 kilometru, co jsem dnes zvládla vypustila z hlavy všechny myšlenky (co bylo v práci, co budu dělat po běhu, večer, zítra), prostě jen já, hudba a můj dech (ten slyšeli i všichni kolem kterých jsem proběhla nebo prošla).
A teď už sedím doma v teple, plná nadšení jsem umyla nádobí, uvařila oběd na zítra, odměnila se čerstvě vymačkanými pomeranči, vykoupala se a jdu si udělat radost růžovým lakem na mých nehtech.
Život je krásný a já jsem nadšená.
love my life

www.pinterest.com

Valentýn tak trochu jinak

Jak nejlépe prožít tento svátek jako single?
Už jste si někdy dovolili slavit Valentýna jinak, po svém? Já dnes prožila kouzelný večer na kouzelném rande.
Sama se sebou. Pojato jako opravdové rande. Což obnáší přípravy už den předem. Oholit si nohy, namazat se voňavým krémem, umýt si hlavu, natočit vlnky (i když ty v průběhu dne už vlnkami nebyly). Nalíčit se, včetně rtěnky (což většina chlapů nesnáší), navonět se nejlepším parfémem, co doma mám, hodit se do gala, vzít si podpatky a strávit krásný večer sama se sebou. Já si vybrala kino, tentokrát jsem se vydala za humna (do našeho okresního města Chomutova) a navštívila jsem kino, kde jsem předtím nikdy nebyla. Vybrala jsem si romantický film Zimní příběh. A ukázky ani z poloviny nenaznačily, jak bude film kouzelný. Dovolila jsem si ronit slzy (a rozhodně jsem nebyla sama). Jsem opět unešená. A už se těším, až tento film bude součástí mé domácí filmotéky.
Co dodat, mohla jsem sedět doma a tesknit po princi na bílém koni nebo si muže na bílém koni užít s člověkem mně nejblížším. A zvolila jsem výborně.
Happy Valentine´s day to everyone. Ať jste ho strávili jakkoliv, doufám, že jste se cítili milovaní stejně jako já.
Love my life

Kokosový háj

Miluji vůni kokosu a vanilky. A miluju je v jídle, kosmetice, parfémech, vůních do auta, zkrátka všude. A v posledních dnech je to u mě doma znát. Koupila jsem si kokosové mléko a teď ho cpu do každého jídla, kde mi přijde, že nebude tak úplně mimo. A taky jsem si koupila kokosový olej a ten se dá opravdu použít na tisíc různých způsobů. Takže už jsem ho použila do vlasů, jako olej na tělo a namazala jsem si s ním i obličej. Můj obličej už nutně potřebuje jaro, je vysušený a bledý. Zkusila jsem ho i olíznout, prý se má jíst každé ráno lžička. No nevím, abych pak stihla dojít do práce. Tak toto testování si nechám až někdy na víkend. A také jsem na něm dnes už smažila. A všude jsem s ním nadmíru spokojená. No jo no, kokos je kokos. A doma mi to poslední dobou voní jak v kokosovém hájí a už jen slunce a ananasový džus a já bych doma udělala bílé pláže a popíjela pina coladu.

záchrana pro můj obličej

lívanečky z banánu a vajíčka s tvarohem, kokosovým mlékem,
jahodami a hořkou čokoládou

a chutnalo mi velmi

Křest knihy Marka Dzirasy

Když jsme na facebooku našla událost Křest knihy Cesty poznání od Marka Dzirasy, věděla jsem, že na tu akci chci jet. A shodou událostí, můj kamarád chtěl jet taky. Nebo možná nechtěl. Ať tak či tak, den před touto akcí mi řekl, že nejede, protože tohle a tamto a ještě tady to. A já tak nemám ráda změny plánů, hlavně na poslední chvíli ne. Nebo spíš jsem neměla, dokud jsem nezjistila, že celý svůj život si ovládám sama a tak bych mohla celu sobotu sedět doma, protože jiný plán jsem neměla a nadávat na to, jak jsou někteří lidé nespolehliví. Ale já chtěla jet a tak si udělal plán náhradní a pojala to jako hru. A ráda se podělím s tím, že jsem měla včera kouzelný den.
Ale hezky po pořádku....Má cesta do Prahy by asi byla na samostatný článek, ale já bych chtěla pojmout tento den jako celek.
Mám auto, mám své auto ráda a dříve jsem jezdila i pár set metrů do práce autem. Dnes si ráda udělám po ránu procházku a nadýchám se čerstvého vzduchu (který mimochodem začíná po ránu vonět jarem). Veřejné dopravní prostředky nevyužívám v podstatě vůbec. Minulý rok jsem jela na poznávací zájezd do Říma autobusem, ale to byla za posledních pár let jediná cesta, kterou jsem autobusem podnikla. A ani nevím proč, nejspíš mám v sobě zafixované autobusy typu Karosa, jak se tak kodrcají po silnici, řidič je silně nervozní pán a já vždycky na začátku cesty začnu cítit potřebu si dojít na záchod. A trpím celou cestu, ať je jakkoliv dlouhá.
Včera jsem si spočítala náklady na cestu do Prahy autem, pokud pojedu sama a rozhodla se, že si ten výlet pojmu trochu jinak, než jsem zvyklá a využiji služeb Student Agency a autobusové dopravy.
Možná je to k smíchu, ale já byla šokovaná, a to v nejlepší slova smyslu. Autobus pohodlný,  vybavený telkou na každém sedadle s výběrem hudby, filmů, dokumentů v českém i anglickém jazyce. K tomu autuška (jak jinak nazvat letušku v autobuse), která rozdává sluchátka, teplé nápoje (v ceně jízdenky), studené nápoje, něco k snědku, noviny (také v ceně) a časopisy. Časopis Žlutý, který vydává Student agency, mě taky velmi mile překvapil svým obsahem. Je vidět, že takové ty články typu, proč mě nemá rád, a deset typu na skvělý sex už prostě nejsou aktuální. A to mě tak moc těší. Takže knihu, kterou jsem si na cestu vzala jsem ani nevyndala z kabelky a listovala časopisem a pak jsem zkoukla dokument o Amazonii.
A připadala si jak kdybych objevila nový světadíl.Úsměvné, ale já jsem zas o zkušenost bohatší a dnes už vím, že autobusy SA budu využívat častěji.

těším se na nový projekt zpěváka Charlie Straight

tato fotka na mě ze začátku působila podivně,
když jsem si přečetla víc, velmi se mi myšlenka zamluvá

A teď už ke křtu knihy.
Vstupenkou na tuto akci bylo zakoupení právě této nově vydané knížky a já se na ní těšila. Je to má první od M. D. a o to víc, jsem na ní byla zvědavá. Mám knihu a vcházím do sálu plného lidí a je tu opravdu od každého něco, věkové rozhraní se tu pohybuje tak od osmi do devadesáti let. A v sále to šumí a všichni jsou nedočkaví a zvědaví, co se bude dít.
První na scénu přichází Tokhi a jeho trubičky a bubny. Já už jeho akci jednou zažila a tak jsem se těšila už dopředu. A nezklamal. Je vtipný, zábavný, dokáže lidi rozhýbat, rozesmát, rozezpívat. A hlavně jim předat kus své obrovské energie. A tak jsem se smála na celé kolo, ťukala trubičkou do rytmu, někdy i dost mimo rytmus, ale bylo mi fajn.
A pak už na scénu nastoupil Mark Dzirasa a Jaroslava Timková, autoři knihy Cesty poznání. To jakou energii vyzařuje Mark se nedá ani popsat, přirovnala bych ho k tasmanskému četíkovy od Disneyho. V tom nejlepším ovšem. Rozdává úsměvy na všechny strany, vypráví o sobě, o knize a já jsem nadšená. Jaroslava Timková je spoluautor. Kniha je výsledkem rozhovorů mezi Jaroslavou a Markem a až ji přečtu, určitě se o své dojmy ráda podělím.
Dalším hostem byl Dragan Vujovič, pro mě do včerejška neznámé jméno, ale rozhodně jen do této doby. Už se těším, až si o tomto zajímavém člověku něco přečtu.
Magda Malá všechny pobavila, zazpívala, Elvis z Kutné Hory zpíval také a na jeho písně pár lidiček i tančilo (což je podle mě úplně super) a další hosté.
Knihu pokřtil korálky ředitel českého Microsoftu Jan Mühlfeit a každý si pak odnesl domů ten svůj s přáním. A nakonec celé akce Jaroslava i Mark podepisovali knihy.
Dozvuky této akce nechávám v sobě ještě dozrát. Ale určitě jsem si sebou domů přivezla kus té obří energie, co tam včera byla, nové nápady, kontakt na paní Jarmilu, se kterou jsem si povídaly po akci a úsměv na rtu.
Jsem vděčná za lidi, kteří umí inspirovat stovky a tisíce lidí a tím, že otevřou sebe, obohatí životy dalších. Díky za takové akce. Já si to včera náramně užila.

Love my life

Dáreček

Už druhou noc se mi honí v hlavě tisíc myšlenek. Ale to tak bývá, když mě přepadne nápad na novou akci. V hlavě mám jak v úlu a večer ulehám s novými nápady a ráno se s nimi budím. Dnes po dlouhé době o několik desítek minut dříve než je nutné. Což je u mě úspěch. Ale nenutila jsem se vylézt z postele, jen si užívala ten pocit, že už nespím a mám chvilku pro sebe si ještě povegetit v posteli a nechat myšlenky proudit hlavou. A ono i těch pár minut mělo kouzelný účinek na můj celý den.
Měla jsem chuť si vzít dnes na sebe něco více ženského, ozdobit se cinkrlátky a dokonce si natočit vlasy (to už jsem neměla tááááák dlouho).
V práci jsem byla dnes velmi produktivní, udělala jsem práci kterou jsem si naplánovala a spoustu věcí navíc. Pustila si k tomu oblíbenou hudbu (Macklemore and Ryan Lewis) a pokyvovala hlavou do rytmu. K snídani jsem si dala domácí chléb se sýrem a zeleninou a k obědu domácí rajskou omáčku s těstovinami (že by trošku hřešení?!), k svačině jogurt s čerstvými jahodami a doma fresh s pomerančů a opět domácí chléb. I pitný režim jsem dnes dodržela. Tohle jsem objevila při brouzdání a hledání inspirace a myslím, že pro mě to bude velmi nápomocné.

půjčeno z http://fitnessfoodandstyle.blogspot.cz/

A odpoledne už se neslo ve znamení knih, inspirací a dalších nových nápadů. A kdo mě zná, ví, jak miluji dárky, být tou, která daruje i tou, která dostává. A dnes mi jeden dáreček přiletěl poštou ze Slovenska. V prosinci 2013 jsem sledovala webinář Bey Benkové a Ivany Christové a na základě mého komentáře jsem dostala speciální cenu přímo od Bey. Její knihu Život je teď (21 dnů). Komentář byl o tom, co můžete změnit dnes, aby jste byli v životě šťastnější a spokojenější. A já si ten den dala za cíl, že zlepším svůj vztah se sestrou. Neměli jsme zrovna lehké období, ale už je snad za námi. A i když trošku se zpožděním, dnes mi kniha dorazila. A já z ní mám velkou radost. Už jsem zhltla pět kapitol - pět dní a těším se na dalších šestnáct. A já už dnes vím, že se jednou z touto užasnou ženou budu chtít setkat osobně.

Večer je ve znamení sdílení. Nejdříve jsem s kamarádkou probírala můj nový nápad. A věřte, že už čtyři dny jsem se klepala na to, předat jí mou vizi a zapojit jí do vymýšlení našeho nového hobby. A dnes budeme mít noci plné myšlenek obě :-)
A nyní už sdílím se světem, jak krásný mám život a jak jsem vděčná, za vše co mám i za to, co je teprve přede mnou.

Love my life


https://www.facebook.com/pages/Love-my-life/464201693662974

Můj den

Dnešní den jsem strávila s tím nejdůležitější člověkem, kterého mám. Sama se sebou. A byl to a ještě pořád je velmi fajn den. Ráno se mi povedlo vstát o pár minut dřív a díky tomu si přichystat oběd do práce. V práci jsem byla produktivní a práce mi šla od ruky.

výborný ledový salát s paprikou, okurkou, jarní cibulkou a vajíčkem,
 domácí chléb

Po  práci jsem si zacvičila a potkala tam novou paní, tak jsme si cestou domů povídali o cvičení a o mých zkušenostech s ním (ono to jde, když se chce, mluvit s neznámými lidmi). Pak na skok do knihovny. A znáte to.....dneska si nic nepůjčím, tři knihy na měsíc stačí a stejně tam nebude nic zajímavého.......

......a skončila jsem u počtu tři. To že mám tři další půjčené z knihovny v Chomutově, to se vlastně asi nepočítá. Když nechte je tam ležet, třeba Deidu jsem sháněla tak dlouho. A dnes jsem začala pátrat po tom, jaký má smysl neustále se opakující dvojka v mém životě. Takové to, když mrknete jen tak na hodiny a tam je 22:22 a 12:22 a podobně. Na stránkách www.nakridlechandelu.cz jsem našla význam kombinace čísla  2

Čísla 222

Vaše čerstvě zasazené nápady začínají prorůstat do skutečnosti. Nepřestávejte je zalévat a vyživovat, a ony brzy vyrazí na světlo, takže uvidíte důkazy svého zhmotňování. Jinými slovy – nevzdávejte se pouhých pět minut před zázrakem. Brzy se projeví a přesvědčíte se o výsledcích své manifestace, tak jen nepolevujte! Nadále si pěstujte pozitivní myšlenky, používejte afirmace a pokračujte ve vizualizování.

Čísla 2 a 1, například 221,122,121, 212

Naše myšlenky jsou jako semínka, která začínají klíčit. Možná už jste zahlédli důkazy toho, že se vaše přání naplňují. Znamená to, že se věci ubírají a budou ubírat vytouženým směrem. Neztrácejte víru!

A pokud je to tak a já věřím, že je, čekají mě krásné věci. 

A třeba mi Základy numerologie napoví ještě trošku víc :-). A když ne, aspoň si spočítám mé jmenné číslo. Tyhle informace nikdy neuškodí. 

Kniha stínů mě zaujala svým názvem a když jsem mrkla do obsahu, věděla jsem, že si jí chci minimálně doma prolistovat. Už to bude druhá kniha pro moderní čarodějnice, což mi všechny svým způsobem jsme, tak proč si o sobě něco nepřečíst. 

A o Deidovi asi není nutno dlouho vyprávět. I když.....Já když poprvé četla jméno David Deida, hned mi naskočilo, že je to určitě Čech. Ani mě nenapadlo, že není. No spletla jsem se. Je to Američan a při pohledu na jeho fotku, jsem musela uznat, že jsem se spletla hned dvakrát. Ne že by z jeho fotky nekoukal na první pohled milý muž, ale já si ho představovala úplně jinak. Ale to se mi stává často. V knihách si představuji osoby a pak jsem zklamaná filmovou verzí. Podle jména si představím osobu a pak se divím, že mi realita nesedí s mou fantazií. No ale zpátky k Deidovi. Píše se o něm jako o duchovním učiteli současnosti. Píše o ženách a mužích a vztazích mezi nimi,  a já už se těším, až se pustím do první knihy od něj. Také pořádá workshopy, ale u nás nikdy nebyl. Tak třeba někdy, někde.

Po návštěvě knihovny jsem si skočila na něco dobrého na zub. A chvilku posedět jen tak v klidu s časopisem, kávou a sama se sebou.

Jak často si lidé dovolí strávit den jen se sebou a je jim v tom dnu dobře? Já jsem dřív bývala sama jen velmi nerada a protože už nějaký čas nemám přítele, tak jsem dělala všemožné kousky, abych se samotě vyhnula. Lítala jsem z jedné návštěvy na druhou, z kafíčka na kafíčko, a když jsem už byla doma, tak televize mi dělala neustálou zvukovou kulisu. Děsila jsem se ticha, často jsem se litovala, prožívala dny i noci plné smutku.
Nedokážu říct, kdy přesně přišel ten zlom, ale někde v období mého začátku bádání a objevování cest osobního rozvoje jsem si chvilky začala užívat. A teď je televize už jen lapač prachu a já si vážím času pro sebe čím dál víc.

Přes zimu se ze mě stal medvídek, spokojený ve své jeskyni, odpočívající a nabírající nové síly na jaro. Občas si říkám, jestli nejsem sama až moc, ale pak si uvědomím, že já nejlíp vím, co mi dělá dobře a když mám chuť být s lidmi, jsem s nimi a trávíme smysluplnější čas, než když jsme spolu byli denně. A to mě baví.
A hlavně ten čas pro sebe (bez partnera) využívám jak nejlépe dovedu, čtením, studiem, vymýšlením nových akcí a směru mého života. Hýčkáním se, cvičením, vařením si jídel, co mám ráda. Zkrátka sama se sebou jsem opravdu sama sebou a až přijde ten správný čas, budu si chvilky sama se sebou užívat méně, ale nikdy už se jich nevzdám úplně.

má dnešní večeře - jak ráda teď zkouším nové věci
papričky plněné sýrem jsou mňam

A teď už honem do sprchy, namazat se voňavým olejem a zalézt si k nové knížce. Dobrou noc všem.

Love my life