První běhání

Do dneška si pamatuji, jak jsem nesnášela hodiny tělocviku, obzvláště ty, kdy se běhalo 1,5 kilometru. Nikdy jsem nebyla sportovně založená, nikdo mě k lásce k pohybu nevedl. A do dneška si mí rodiče rádi přidají k dobru mé bruslařské a jiné sportovní umění (baví tím mé kamarády, potencionální nebo stávající partnery nebo kohokoliv, když přijde na toto téma). Od té doby jsem měla zafixováno, že nejsem sportovní typ a hotovo.
Navíc mě má postava nikdy nenutila zvednout zadek ze židle a hubnout, od přírody jsem štíhlá.
Ale čím jsem starší, tím víc mě mrzí, že jsem některé druhy sportu nezkusila a tak se pokouším o vše možné. Bruslení na ledu, in-line brusle, lyžování, posilování, a počínaje dneškem i běhání.
Připadám si pořád ještě komicky, když na sebe vezmu tepláky, tenisky a pokouším se o pohyby, které nejsou mému tělu úplně vlastní. Ale i snaha se cení a tak jsem dnes místo lelkování doma, kávy a časopisu nebo spaní obula ty botky a vyrazila směr nedaleký park, abych tam funěla a tvářila se, jako bych tam vlastně nebyla. Ale běžela jsem, ne moc rychle, ne moc dlouho, často střídala běh s chůzí, ale první krok směrem k pětikilometrovému běhu, který bych chtěla podniknout v záři jsem udělala. A jsem na sebe hrdá. A opravdu jsem za těch 1,5 kilometru, co jsem dnes zvládla vypustila z hlavy všechny myšlenky (co bylo v práci, co budu dělat po běhu, večer, zítra), prostě jen já, hudba a můj dech (ten slyšeli i všichni kolem kterých jsem proběhla nebo prošla).
A teď už sedím doma v teple, plná nadšení jsem umyla nádobí, uvařila oběd na zítra, odměnila se čerstvě vymačkanými pomeranči, vykoupala se a jdu si udělat radost růžovým lakem na mých nehtech.
Život je krásný a já jsem nadšená.
love my life

www.pinterest.com