Když jsem na stránkách www.naucmese.cz objevila kurz Výlet z komfortní zóny, věděla jsem, že to je přesně ta akce, kterou chci podniknout.
Občas mívám pocit, že mi život ujíždí mezi prsty a že spíše přežívám než žiju a věci kolem sebe nevnímám tak, jak bych chtěla.
A nestereo zážitky jsou o tom žít TADY A TEĎ a to je přesně to, o co se pokouším čím dál častěji.
Sobotní výlet do Prahy byl pro mě jedna velká výzva. Setkat se s naprosto neznámými lidmi, zažít naprosto nestandartní okamžiky, překonat sama sebe.
Už jen dojít na místo setkání, což bylo vlézt do naprosto neznámé hospody, sama, projít si jí celou a zjistit, že jsem tam první, bylo něco, co není pro mě úplně jednoduché. Ale od chvíle, kdy dorazil Petr byl tento den naprosto vyjímečný, i když ne vždy úplně komfortní.
Celá akce začala seznámením s další účastnicí, plánováním a připravováním rekvizit pro naše akcičky po Praze. A už to mě opravdu bavilo. Opadl ze mě počáteční stud a nervozita (aspoň na chvilku). A pak už jsme šli do akce.
A zkuste si stoupnout si na jakékoliv místo a rozdávat kartičky typu: Ať máš krásný den! Sluší ti to! Jsi jednička! apod. Lidé na mě koukali jako na většinu lidí nabízejících letáky, což znamená dosti otráveně a dost často velmi odmítavě. Ale pokud se mi podařilo lapit někoho, kdo si kartičku vzal a přečetl, většinou po se po přečtení usmál, případně poděkoval. A už to samo o sobě bylo fajn.
Dalším úkolem bylo postavit se na nějaké místo s kartonem, na kterém bylo napsáno jen SMILE :-). A tohle bylo tak zvláštní. Nejdříve si mě lidi měřili dosti nedůvěřivě, co tam jako dělám, po očku koukli na ceduli a nakonec ÚSMĚV. A kolik jich bylo. Tohle je akce, která dobíjí energii. Jeden človíček si mě dokonce odfotil. Výborné bylo, když procházel pán zřejmě bez domova a vypadalo, že mi jde vynadat, asi že mu stojím na jeho fleku a když si přečetl, co je na cedulce, i on se usmál a šel dál. Což mě přivádí k myšlence, že i bezdomovci umí anglicky (nebo že SMILE je tak rozšířené mezi všechny lidi bez ohledu na vzdělání nebo momentální finanční situaci).
Pak následovala akce v metru, kde nejdřív Petr a pak i já jsme přednesli báseň pro lidi v komunikačním vagonu. A to už bylo pro mě opravdu mimo mou komfortní zónu. A i když jsem se klepala jak ratlík a asi mě nebylo v tom hluku moc slyšet, za tohle jsem se velmi pochválila. Nesnáším mluvení před lidmi. Takže well done to myself.
Akce na eskalátorech spojená s give me five měla velkou odezvu a jen málokdo prošel, aniž by nás "plácnul". Takže super.
A na Staroměstském náměstí jsme si udělali FREE HUG ZONE a objímali každého, kdo si pro objetí přišel. A že těch lidiček bylo.
Celkově bych shrnula tento výlet jako velmi plodný a pro mě velmi užitečný. Jen mě trochu mrzí, že se více zapojují turisté a Češi zůstávají k těmto nestandartním situacím většinou hluší a slepí. Opravdu se umí náš národ tak málo bavit nebo se tak bojíme, že objetí s cizím člověkem je něco, co se nedělá?! A když už se náš národ zapojí, tak jsou těmto věcem více otevření muži než naše něžné pohlaví. Těžko říct, jestli je to jen reakce na mé pohlaví nebo jsme celkově více opatrné nebo bojácné?!
Já se bavila, užila si každou chvilku tohoto kurzu a potkala dva zajímavé človíčky.
Všem doporučuji Petra Krejčíka a jeho www.nestereo.cz a kurz Výlet z komfortní zóny, které najdete na www.naucmese.cz.
Při psaní tohoto příspěvku jsem narazila na Mezinárodní den objetí zdarma, který spadá na 5.7.. Už se těším na tento den, hodlám obejmout velkou spoustu lidí.
