Odpovědi

Občas se to stává, aniž bych položila (vědomě a nahlas) otázku, přijde mi náhle odpověď. Odpověď z nečekaného zdroje v nečekanou dobu, ale přesně sedí na téma, které je pravě naprosto aktuální v mém životě. A když je potřeba ještě kus do skládanky, přicházejí odpovědi hodinu za hodinou, den za dnem. A já takové odpovědi "sbírám" právě teď.

Před vánočními svátky jsem se rozešla s přítelem (aby to bylo přesné - on se mnou). Asi tady nemusím rozepisovat, jak "pohodové" letošní svátky byly. Prošla jsem tímto obdobím jak na horské dráze, hodně nahoru a pak hodně dolů, po hlavě a ještě se v tom pěkně vykoupat. Ještě stále jsou ve mně dozvuky tohoto vztahu a tak bych se pořád ještě neoznačila za "uzdravenou".

Ale došla mi velká spousta věcí a jak jsem psala na začátku, přichází mi další a další informace, některé z vnějšku a jiné z mého nitra.

A tady bych se ráda podělila o video, které na mě vykouklo včera a které mě zas posunulo o kus dál

http://psychologie.cz/dary-temnych-obdobi/

A jen malý střípek z toho, co mi toto vyprávění přineslo.

Už před rozchodem jsem několik dní tušila a pak už věděla, že je něco špatně a zároveň s tímto obdobím nepohody jsem ztratila chuť doma uklízet.
Jen pro představu, jsem človíček, který miluje Vánoce, ozdoby a to naladění. A já se na tyhle Vánoce tak mooooc těšila, jak toto kouzlo předám zas o kousek dál. A já se prostě za nic na světě nedokázala dostat do té nálady, abych si to doma naklidila, načančala, prostě tam něco chybělo. Vytáhla jsem pár ozdob, ale opravdu jen to nejnutnější, stromeček jsem ani nehledala.
A kdyby mi domů občas nepřišla návštěva, tak bych snad neuklízela vůbec. A včera mi došlo že je to v pořádku, že to neznamená, že jsem špína nebo líná. Prostě jsem potřebovala chvíli setrvat v tom "nepořádku" a dát si čas a nepospíchat na sebe.

A ono to opravdu zase přišlo, chuť uklidit, venku i uvnitř sebe, vyčistit, co se za tu dobu zaneřádilo a začít znovu, zas o trochu lépe a hlavně s nadšením a láskou.

A tak jsem včera doma řádila s vysavačem a hadrem a vytvořila si pro sebe kouzelné meditační místo a bylo mi krásně i při tom procesu a hlavně jsem si to celé užila.

Začala jsem zároveň s tím uklízet i sama v sobě ty zbytky zmatků, co tam zůstaly. Každý den kousek práce na sobě i v mém domově. Netlačím na sebe, nepospíchám. Vím, že mám tolik času, kolik potřebuji a že tento proces se nedá uspěchat.

S každým dnem je mi o něco lépe a můj byt vypadá zase jako místo vhodně pro žití a milování. Milování sama sebe a péči, kterou potřebuji dát sama sobě.

Dál si všímám těm malých znamení, které na mě vykukují ze všech stran a zas mám ten známý pocit

LOVE MY LIFE

Setkání různého druhu

Zhruba před dva a půl rokem jsem potkala kluka. Celkem milý, hezký, o necelých deset let mladší než já. Jeden večer jsme strávili popíjením vína a koukáním na film. Jeho nezajímalo ani tak víno a už vůbec ne film. Byl tu kvůli mně. A já ani nevěděla proč jsem si ho přivedla domů a už vůbec o čem si budeme povídat.
A on mi položil otázku, s odstupem času velmi hezkou otázku. Čím chci být, až budu velká? Chápejte, ve třiceti letech se mě ptá, čím budu, až budu dospělá?! V duchu jsem se smála, až se za břicho popadala a myslela si, že je to blbeček. Vždyť já už přeci dospělá jsem, mám byt, auto, práci za slušné peníze a byla jsem přesvědčená, že tohle je můj život už napořád. A tak jsem ho setřela, že to co jsem, to je ta dospělost a hotovo tečka. A jeho sny a vize se mi zdály být směšné, dětinské a nedospělé. A byla připravená dál plkat o počasí a filmech.
Dnes se mi ta situace vybavila a sama před sebou jsem se styděla a smála se sama sobě, jak hloupá jsem v tu chvíli byla já.
Tak moc jsem lpěla na tom, že život už bude pořád stejný, že tak jak jsem, budu pořád a život už bude jen dál ubíhat pomaleji nebo rychleji.
Dva a půl roku na to už vím, že dospělá jsem nebyla ani tehdy a možná ani dnes a že mi ten stav vůbec nevadí. Že status "jsem účetní a hotovo" byl jen pouhá iluze a že kdyby se mě zeptal dneska, tuto otázku bych ocenila, protože plkání o nesmyslech už mě nebaví. A když se někdo chce dozvědět o mně něco víc, jásám.

A když jsem se dnes zeptala sama sebe, kým chci být až budu velká, přicházelo tisíce odpovědí. A tady jsou některé z nich:
Chci být sama sebou, taková jaká jsem uvnitř sebe, milující, otevřená, autentická, veselá, smutná a občas i plačící, hravá, tančící, pomáhající, inspirující, naslouchající a inspirující, tvořivá, šťastná a naplněná.
Chci inspirovat a pomáhat lidem mít šťastnější život. Chci dělat svět lepším a veselejším místem.
Chci si užívat každé chvíle, každého dne, každého bytosti, která do mého života přijde.
Chci být vílou, bohyní, čarodějkou, milenkou, přítelkyní, rádkyní, dcerou, sestrou a tetou, matkou a chci poznat dalších tisíc žen, které jsou uvnitř mě.
Chci být vším pro sebe i pro druhé.
Chci milovat sama sebe a předávat lásku dál.
CHCI BÝT TVŮRCEM SVÉHO ŽIVOTA!!!!!!!!!!

A tak dnes doufám, že tohoto člověka ještě jednou potkám a za tuhle otázku mu poděkuji. Protože přesně tyhle otázky otvírají oči i srdce a ukazují nám, co mi třeba nevidíme nebo vidět nechceme.

love my life

Scénáře

Mým druhým povoláním by mohla být scénáristka. Každý den vytvořím tisíce scénářů na tisíc různých situací, které mě přes den potkají nebo které vytvořím. Scénáře nejen moje, ale i spousty lidí, na které během dne myslím. Když vymýšlím dárek pro někoho, koho mám ráda, tak se mi zároveň s tím rozvine v hlavě film o tom, jak druhý na dárek bude reagovat, co mi řekne, za jak dlouho mi napíše a jestli z dárku bude nebo nebude mít radost. A pak nastává moment, kdy události naberou úplně jiný spád a já občas bývám nadšená, zklamaná, smutná, někdy i naštvaná. A následuje okamžik uvědomění si té absurdity a já můj mozek zastavím a přestanu se zaobírat myšlenkami, jak by to mělo být. Hodím se do okamžiku teď a zbytek nechám plynout.
Jednou jsem vymyslela akci pro druhé. Na sebeláskovém semináři jsem koupila sebeláskové tričko. Vytvořila k němu dopis a spolu s tričkem ho předala prvnímu člověku, o kterém jsem si myslela, že by se potřeboval mít více rád. Aby si ho ponosil, užil si v něm ty chvíle "mám se ráda" a poslal spolu s dopisem dál. Protože šířit sebelásku mi přijde moc fajn.
Ale okamžitě jsem měla v hlavě, kdo by tričko měl dostat další a další a co by v něm měl prožít a cítit.
A jak tato akce dopadla?
Tričko zůstalo hned u první osoby.  První reakce na tento dárek byla báječná, nápad se jí moc líbil. Jednou jsem byla svědkem nošení. Jestli mělo ten správný účinek, už jsem se ale nedozvěděla. A jestli ho nosí dál nebo ne, netuším. Každopádně jak akce začala, tak v podstatě skončila.
Byla jsem zklamaná, měla jsem přeci scénář putování a šíření sebelásky v podobě trička. Možná i naštvaná, protože tahle věc byla určena na předávání.
Už je to nějaký čas a já se nad svými myšlenkovými pochody usmívám. Vím, že ta správná doba na přesun pro tričko přijde a přesně té správné osobě. A pokud ne, tak ho ta první osoba potřebovala opravdu nejvíc. A já mám možnost poslat další trička do světa a jaký bude jejich osud už plánovat nebudu. Těším se na ten proces vyrábění nových triček a na ten den, kdy je budu předávat dál.

A občas je můj scénárista ku prospěchu mě samotné. Tento týden jsem měla v hlavě myšlenku, že se mi v práci něco nepovedlo. A že musím s pravdou ven. A první scénář byl, jak má nadřízená bude naštvaná, jak se budu cítit hrozně, jak budu vysvětlovat, kde a proč problém vzniknul. A měla jsem zkažené odpoledne. A pak přišel ten kouzelný moment, kdy jsem uplatnila jednu z věcí, kterou jsem někde četla. Pokud tě něco trápí, vytvoř si v hlavě ten nejhorší scénář, který lze. V mém případě nepříjemný rozhovor, nejhorší variantou byla výpověď z práce a hledání nové. A když jsem si tento scénář dopiplala do posledního detailu, řekla jsem si dost. To nejhorší už v hlavě mám a ani tak by se svět nezbořil a pro mě by to neznamenalo konec. A najednou mi bylo o 150 procent lépe. Touto věcí jsem se přestala zaobírat a strávila pohodový večer a spát jsem šla s optimismem.
Co se dělo druhý den je jen ukázka toho, že naše scénáře nejsou vždy reálné a naše strachy jsou většinou zbytečné. Po počáteční odkládání jsem se rozhodla konat a to hned. Čím dřív bude událost za mnou, tím lépe. A světe div se. Problém se vyřešil s úsměvem. Žádné drama se neodehrálo a já se usmála sama nad sebou a mým katastrofickým já.

Tak to prostě v životě chodí. A je to fajn.

A já se učím žít teď, nevytvářet si scénáře, ani ty hrozné, ani ty krásné, prostě jen žít život tak, jak přichází. Na paní katastrofu v sobě už mám návod a budu ho používat, když mě zas přepadnou obavy a strachy.

Love my life