O okamžiku, kdy za sebou naposledy zavřu dveře svého zaměstnání jsem toužila tak neskutečně dlouho......a najednou byl ten okamžik tady.
Nádech, výdech.......SVOBODA!!!!!!!
Nyní jsem opravdu paní svého času a svůj život si už řídím jen já sama. A je to pocit k nezaplacení.
A jak probíhal první týden?
Ve zkrácené verzi bych řekla báječně.
Můžu vstávat, kdy chci, dělat si co chci a hlavně kdy chci. Je to opojný pocit.
Čekala jsem, že budu ponocovat a pak vyspávat třeba až do oběda. Ale je to úplně jinak. Spát chodím se slepicemi a stále ještě vstávám na budík (tohle je zvláštní zlozvyk). Ale kvůli některým zážitkům stojí za to si přivstat.
A já si mezi odpočinkem, procházkami, čtením a pár pracovními věcmi stihla odskočit do Karlových Varů na natáčení filmu Pytlík kuliček jako komparzistka.
Nadšeně bych mohla popisovat každý detail dne, ale záživné by to připadalo asi jen mně a tak to shrnu jako velmi neočekávaný a zajímavý zážitek.
A to se mi na tom čase bez zaměstnání líbí, můžu být kdekoliv a zažít cokoliv, co život přinese.
Takže když se mě někdo zeptá, zda nelituji svého rozhodnutí. Nelituji, jsem šťastná a užívám si to. A těším se, co nového přinesou dny nadcházející.
Love my life
Život bez toho stereotypu každodenního chození do práce je v jistém ohledu krásný. Je svobodný. Není ubíjející. Člověk může zjistit, že najde něco, co ho baví, ačkoliv za to nedostává peníze a dělat to nemusí :-))) A to je asi to nejlepší.
OdpovědětVymazatOvšem pravda asi také je, že spousta lidí, která je dlouho bez toho stereotypu, to neunese a propadne tomu neohraničenému prostoru. Stává se to i lidem na volné noze :-) Tak Ti přeju, ať se to tobě vyhne!