Jak jsem zorganizovala svou první "akci"

Někdy stačí jen jedna myšlenka na to, aby vzniklo něco kouzelného. A tato myšlenka přišla po semináři, už ani nevím jakém, ale byla jsem jako vždy plná elánu a kreativních nápadů. A tak mě asi před dvěma měsíci napadlo, že bych si ráda poslechla, jak fungují Lékaři bez hranic na svých misích. A jeden můj známý podnikl tyto mise hned dvě během krátké doby. Po zvažování, zda to není hloupý nebo velmi troufalý nápad jsem ho oslovila s myšlenkou uspořádat akci, kde bych se já i další lidé z našeho malého města mohli dozvědět víc.

A jak jsem zjistila, někdy stačí překonat stud, strach a myšlenky typu "je to asi blbost" a myšlenka se přemění v organizace kouzelné akce s podporou mého známého Péti a lidí z Lékařů bez hranic.

Tato akce s názvem Povídání s P. L. o jeho misích s Lékaři bez hranic proběhla ve čtvrtek 15. 5. 2014 v našem místním Kině Hvězda a já si tak dala krásný dárek k narozeninám. Užívala jsem si každý kousek organizace, plánování, dávání do kupy "scénáře", zajišťování všeho potřebného až po objednávání trička s logem Jsem v tom s Lékaři bez hranic.

A akce to byla velmi vydařená. Dorazilo okolo stovky lidí, což bylo nad mé očekávání, všichni pozorně poslouchali vyprávění, které Péťa pojal velmi lidsky a místy dokonce vtipně.

Výtěžek z této akce putoval na podporu činnosti organizace a já jsem vděčná, že kolem sebe mám takové lidi, kteří podnikají takto záslužnou činnost a podělí se o to s ostatními  i lidi, kteří se o toto dění zajímají a rádi svým malým či větším dílem přispějí ke zlepšení situace kdekoliv na světě. 

Já zas o kousek posunula svou komfortní zónu, když jsem před tolika lidmi vítala a na konci se loučila a děkovala. 

Dnes už vím, že myšlenky a názory typu "to nejde", "to nedokážeš", "na to nemáš" a "je to asi blbost" jsou jen nedůvěra v sebe sama a že když si něco usmyslím, dokážu vše dotáhnout do zdárného konce.

Takže pokud chcete slyšet, co jsem si z tohoto vyprávěni odnesla, ráda se o vše podělím.

Love my life

Setkání různého druhu

Zhruba před dva a půl rokem jsem potkala kluka. Celkem milý, hezký, o necelých deset let mladší než já. Jeden večer jsme strávili popíjením vína a koukáním na film. Jeho nezajímalo ani tak víno a už vůbec ne film. Byl tu kvůli mně. A já ani nevěděla proč jsem si ho přivedla domů a už vůbec o čem si budeme povídat.
A on mi položil otázku, s odstupem času velmi hezkou otázku. Čím chci být, až budu velká? Chápejte, ve třiceti letech se mě ptá, čím budu, až budu dospělá?! V duchu jsem se smála, až se za břicho popadala a myslela si, že je to blbeček. Vždyť já už přeci dospělá jsem, mám byt, auto, práci za slušné peníze a byla jsem přesvědčená, že tohle je můj život už napořád. A tak jsem ho setřela, že to co jsem, to je ta dospělost a hotovo tečka. A jeho sny a vize se mi zdály být směšné, dětinské a nedospělé. A byla připravená dál plkat o počasí a filmech.
Dnes se mi ta situace vybavila a sama před sebou jsem se styděla a smála se sama sobě, jak hloupá jsem v tu chvíli byla já.
Tak moc jsem lpěla na tom, že život už bude pořád stejný, že tak jak jsem, budu pořád a život už bude jen dál ubíhat pomaleji nebo rychleji.
Dva a půl roku na to už vím, že dospělá jsem nebyla ani tehdy a možná ani dnes a že mi ten stav vůbec nevadí. Že status "jsem účetní a hotovo" byl jen pouhá iluze a že kdyby se mě zeptal dneska, tuto otázku bych ocenila, protože plkání o nesmyslech už mě nebaví. A když se někdo chce dozvědět o mně něco víc, jásám.

A když jsem se dnes zeptala sama sebe, kým chci být až budu velká, přicházelo tisíce odpovědí. A tady jsou některé z nich:
Chci být sama sebou, taková jaká jsem uvnitř sebe, milující, otevřená, autentická, veselá, smutná a občas i plačící, hravá, tančící, pomáhající, inspirující, naslouchající a inspirující, tvořivá, šťastná a naplněná.
Chci inspirovat a pomáhat lidem mít šťastnější život. Chci dělat svět lepším a veselejším místem.
Chci si užívat každé chvíle, každého dne, každého bytosti, která do mého života přijde.
Chci být vílou, bohyní, čarodějkou, milenkou, přítelkyní, rádkyní, dcerou, sestrou a tetou, matkou a chci poznat dalších tisíc žen, které jsou uvnitř mě.
Chci být vším pro sebe i pro druhé.
Chci milovat sama sebe a předávat lásku dál.
CHCI BÝT TVŮRCEM SVÉHO ŽIVOTA!!!!!!!!!!

A tak dnes doufám, že tohoto člověka ještě jednou potkám a za tuhle otázku mu poděkuji. Protože přesně tyhle otázky otvírají oči i srdce a ukazují nám, co mi třeba nevidíme nebo vidět nechceme.

love my life

Umění opouštět

Zhruba před rokem jsem chtěla obdarovat své dvě kamarádky a tak jsem každé (i sobě) koupila bílý hrnek na kávu nebo čaj a na něj napsala to, co by si každá z nás přeje slyšet, číst nebo cítit každé ráno, poledne, večer. 

Od toho dně to byl můj nejoblíbenější hrnek. Pila jsem z něj kávu i čaj, odpodledne i večer. Prožil se mnou mnoho večerů u knih, psaní, rozjímání, snění. Pomalu se z něj umazávala písmenka, ale já pořád viděla všechna ta slova a vnímala ten pocit z toho, že se opravdu mám ráda.

A pak jsem si jedno ráno připravila pytlík s čajem do hrnku, nalila vodu a potom už jen ten zvuk a pomalu mizící voda z hrnku oznamovaly, že víc okmažiků už společně neprožijeme. A mě bylo do pláče. Vím, je to jen hrnek, ale já ho měla ráda, měly jsem spolu hezký "vztah".
A tak jsem tu jednu slzičku nechala ukápnout a nepřišlo mi to trapné ani dětinské, poděkovala jsem mu, za těch několik měsíců a pak ho nechala odejít do koše.

A bylo mi.....trochu líto toho starého, ale zároveň jsem se začala těšit na to nové, co přijde. Na nový hrnek, na to, že zas vyvětrám ty staré, které už nějakou dobu ležely ladem.......

No a tak to mám teď se vším. Občas není lehké opustit něco, co jsem měla ráda, ale když se oprostím od toho lpění na věcech, ale i na lidech a nebudu chtít za každou cenu pořád mít vše nalajnované a tak jak jsem zvyklá, otevře se naprosto nečekaný prostor, svěží, plný nové energie, nápadů, pocitů a lidí. A já si pak připadám bohatší každý den.

Love my life

Ženy ženám živě

Je to tu......když si něco moc přeji, přijde to nečekaně a ze strany, odkud bych to nejméně čekala. Už od vyhlášení letošní akce Ženy ženám živě uvažuji, jestli se zúčastnit nebo ne. A moje racionální já si spočítalo výdaje za jednodenní výlet spojený se vstupenkou a rozhodlo, že se nejede. I když jsem si moc přála tam být. Moje spřízněná dušička Lucinka jede a já jí to moc přeji. A i když jsme si naplánovaly společný výlet, prostě to vzdávám a nechávám to plynout. A už se touto akcí moc nezabývám.
A pak tři dny před sobotou vyskočí na facebooku soutěž o vstupenky a tak komentuji odkaz a ani nepočítám, že bych mohla uspět.
A dnes, dva dny před ŽŽŽ plánuji cestu, protože JEDUUUUUUUU.
Prostě tam mám být. A jsem nadšená, že uvidím všechny ty ženy z různých koutů Čech a Moravy a nasosám si tam spoustu energie a inspirace. Těším se jak malá holka.
Love my life

Sny

Když se sny začínají zhmotňovat je to neuvěřitelný pocit. Za poslední dobu jsem nenapsala ani řádku, ale prožila spoustu věcí. Když se dnes podívám na můj Vision board můžu už si začít odškrtávat a to je "teprve" jaro. A já jsem nadšená.
Mám za sebou kurz kreativního psaní na kterém jsem poznala mnoho inspirativních lidí a naučila se, jak je to s psaním knížek (což se jednou rozhodně bude hodit).
Navštěvuji kurz Mohendžodáro a vím, že to, že je na mém VB, mělo pro můj posun velký význam.
Začala jsem běhat. I když zatím je to ve větší míře rychlá chůze, ale na něčem se stavět musí.
Mám chuť tvořit, smát se, sdílet, žít naplno, jak jen to jde.
Začala jsem pracovat na své první akci, kde veřejně vystoupím (Držte mi palce, publikum je pro mě opravdu velká výzva). O průběhu ráda napíši poté.
A rýsuje se mi výměna bytečku a s tím i má vysněná škola!!!!!!!!!!
Včera jsem ležela v posteli po tom, co jsem si do obývacího pokoje pozvala Ženy ženám a jejich webinář, a byla jsem nesmírně (nebo vesmírně) vděčná za život, jaký mám a který si tvořím.
A když na mě z facebooku mrkla výzva ke spolupráci s Alicí Kirš, hned jsem začala psát motivační dopis. To je to, co chci - psát, tvořit, patřit do týmu lidí se stejnou vizí.
Život je krásný a já si ho užívám velkými doušky.
Love my life

Nestereo zážitek

Když jsem na stránkách www.naucmese.cz objevila kurz Výlet z komfortní zóny, věděla jsem, že to je přesně ta akce, kterou chci podniknout. 

Občas mívám pocit, že mi život ujíždí mezi prsty a že spíše přežívám než žiju a věci kolem sebe nevnímám tak, jak bych chtěla.

A nestereo zážitky jsou o tom žít TADY A TEĎ a to je přesně to, o co se pokouším čím dál častěji.

Sobotní výlet do Prahy byl pro mě jedna velká výzva. Setkat se s naprosto neznámými lidmi, zažít naprosto nestandartní okamžiky, překonat sama sebe.

Už jen dojít na místo setkání, což bylo vlézt do naprosto neznámé hospody, sama, projít si jí celou a zjistit, že jsem tam první, bylo něco, co není pro mě úplně jednoduché. Ale od chvíle, kdy dorazil Petr byl tento den naprosto vyjímečný, i když ne vždy úplně komfortní.

Celá akce začala seznámením s další účastnicí, plánováním a připravováním rekvizit pro naše akcičky po Praze. A už to mě opravdu bavilo. Opadl ze mě počáteční stud a nervozita (aspoň na chvilku). A pak už jsme šli do akce.

A zkuste si stoupnout si na jakékoliv místo a rozdávat kartičky typu: Ať máš krásný den! Sluší ti to! Jsi jednička! apod. Lidé na mě koukali jako na většinu lidí nabízejících letáky, což znamená dosti otráveně a dost často velmi odmítavě. Ale pokud se mi podařilo lapit někoho, kdo si kartičku vzal a přečetl, většinou po se po přečtení usmál, případně poděkoval. A už to samo o sobě bylo fajn. 

Dalším úkolem bylo postavit se na nějaké místo s kartonem, na kterém bylo napsáno jen SMILE :-). A tohle bylo tak zvláštní. Nejdříve si mě lidi měřili dosti nedůvěřivě, co tam jako dělám, po očku koukli na ceduli a nakonec ÚSMĚV. A kolik jich bylo. Tohle je akce, která dobíjí energii. Jeden človíček si mě dokonce odfotil. Výborné bylo, když procházel pán zřejmě bez domova a vypadalo, že mi jde vynadat, asi že mu stojím na jeho fleku a když si přečetl, co je na cedulce, i on se usmál a šel dál. Což mě přivádí k myšlence, že i bezdomovci umí anglicky (nebo že SMILE je tak rozšířené mezi všechny lidi bez ohledu na vzdělání nebo momentální finanční situaci).

Pak následovala akce v metru, kde nejdřív Petr a pak i já jsme přednesli báseň pro lidi v komunikačním vagonu. A to už bylo pro mě opravdu mimo mou komfortní zónu. A i když jsem se klepala jak ratlík a asi mě nebylo v tom hluku moc slyšet, za tohle jsem se velmi pochválila. Nesnáším mluvení před lidmi. Takže well done to myself.

Akce na eskalátorech spojená s give me five měla velkou odezvu a jen málokdo prošel, aniž by nás "plácnul". Takže super.

A na Staroměstském náměstí jsme si udělali FREE HUG ZONE a objímali každého, kdo si pro objetí přišel. A že těch lidiček bylo.

Celkově bych shrnula tento výlet jako velmi plodný a pro mě velmi užitečný. Jen mě trochu mrzí, že se více zapojují turisté a Češi zůstávají k těmto nestandartním situacím většinou hluší a slepí. Opravdu se umí náš národ tak málo bavit nebo se tak bojíme, že objetí s cizím člověkem je něco, co se nedělá?! A když už se náš národ zapojí, tak jsou těmto věcem více otevření muži než naše něžné pohlaví. Těžko říct, jestli je to jen reakce na mé pohlaví nebo jsme celkově více opatrné nebo bojácné?!

Já se bavila, užila si každou chvilku tohoto kurzu a potkala dva zajímavé človíčky. 

Všem doporučuji Petra Krejčíka a jeho www.nestereo.cz a kurz Výlet z komfortní zóny, které najdete na www.naucmese.cz.

Při psaní tohoto příspěvku jsem narazila na Mezinárodní den objetí zdarma, který spadá na 5.7.. Už se těším na tento den, hodlám obejmout velkou spoustu lidí.

Scénáře

Mým druhým povoláním by mohla být scénáristka. Každý den vytvořím tisíce scénářů na tisíc různých situací, které mě přes den potkají nebo které vytvořím. Scénáře nejen moje, ale i spousty lidí, na které během dne myslím. Když vymýšlím dárek pro někoho, koho mám ráda, tak se mi zároveň s tím rozvine v hlavě film o tom, jak druhý na dárek bude reagovat, co mi řekne, za jak dlouho mi napíše a jestli z dárku bude nebo nebude mít radost. A pak nastává moment, kdy události naberou úplně jiný spád a já občas bývám nadšená, zklamaná, smutná, někdy i naštvaná. A následuje okamžik uvědomění si té absurdity a já můj mozek zastavím a přestanu se zaobírat myšlenkami, jak by to mělo být. Hodím se do okamžiku teď a zbytek nechám plynout.
Jednou jsem vymyslela akci pro druhé. Na sebeláskovém semináři jsem koupila sebeláskové tričko. Vytvořila k němu dopis a spolu s tričkem ho předala prvnímu člověku, o kterém jsem si myslela, že by se potřeboval mít více rád. Aby si ho ponosil, užil si v něm ty chvíle "mám se ráda" a poslal spolu s dopisem dál. Protože šířit sebelásku mi přijde moc fajn.
Ale okamžitě jsem měla v hlavě, kdo by tričko měl dostat další a další a co by v něm měl prožít a cítit.
A jak tato akce dopadla?
Tričko zůstalo hned u první osoby.  První reakce na tento dárek byla báječná, nápad se jí moc líbil. Jednou jsem byla svědkem nošení. Jestli mělo ten správný účinek, už jsem se ale nedozvěděla. A jestli ho nosí dál nebo ne, netuším. Každopádně jak akce začala, tak v podstatě skončila.
Byla jsem zklamaná, měla jsem přeci scénář putování a šíření sebelásky v podobě trička. Možná i naštvaná, protože tahle věc byla určena na předávání.
Už je to nějaký čas a já se nad svými myšlenkovými pochody usmívám. Vím, že ta správná doba na přesun pro tričko přijde a přesně té správné osobě. A pokud ne, tak ho ta první osoba potřebovala opravdu nejvíc. A já mám možnost poslat další trička do světa a jaký bude jejich osud už plánovat nebudu. Těším se na ten proces vyrábění nových triček a na ten den, kdy je budu předávat dál.

A občas je můj scénárista ku prospěchu mě samotné. Tento týden jsem měla v hlavě myšlenku, že se mi v práci něco nepovedlo. A že musím s pravdou ven. A první scénář byl, jak má nadřízená bude naštvaná, jak se budu cítit hrozně, jak budu vysvětlovat, kde a proč problém vzniknul. A měla jsem zkažené odpoledne. A pak přišel ten kouzelný moment, kdy jsem uplatnila jednu z věcí, kterou jsem někde četla. Pokud tě něco trápí, vytvoř si v hlavě ten nejhorší scénář, který lze. V mém případě nepříjemný rozhovor, nejhorší variantou byla výpověď z práce a hledání nové. A když jsem si tento scénář dopiplala do posledního detailu, řekla jsem si dost. To nejhorší už v hlavě mám a ani tak by se svět nezbořil a pro mě by to neznamenalo konec. A najednou mi bylo o 150 procent lépe. Touto věcí jsem se přestala zaobírat a strávila pohodový večer a spát jsem šla s optimismem.
Co se dělo druhý den je jen ukázka toho, že naše scénáře nejsou vždy reálné a naše strachy jsou většinou zbytečné. Po počáteční odkládání jsem se rozhodla konat a to hned. Čím dřív bude událost za mnou, tím lépe. A světe div se. Problém se vyřešil s úsměvem. Žádné drama se neodehrálo a já se usmála sama nad sebou a mým katastrofickým já.

Tak to prostě v životě chodí. A je to fajn.

A já se učím žít teď, nevytvářet si scénáře, ani ty hrozné, ani ty krásné, prostě jen žít život tak, jak přichází. Na paní katastrofu v sobě už mám návod a budu ho používat, když mě zas přepadnou obavy a strachy.

Love my life