Od toho dně to byl můj nejoblíbenější hrnek. Pila jsem z něj kávu i čaj, odpodledne i večer. Prožil se mnou mnoho večerů u knih, psaní, rozjímání, snění. Pomalu se z něj umazávala písmenka, ale já pořád viděla všechna ta slova a vnímala ten pocit z toho, že se opravdu mám ráda.
A pak jsem si jedno ráno připravila pytlík s čajem do hrnku, nalila vodu a potom už jen ten zvuk a pomalu mizící voda z hrnku oznamovaly, že víc okmažiků už společně neprožijeme. A mě bylo do pláče. Vím, je to jen hrnek, ale já ho měla ráda, měly jsem spolu hezký "vztah".
A tak jsem tu jednu slzičku nechala ukápnout a nepřišlo mi to trapné ani dětinské, poděkovala jsem mu, za těch několik měsíců a pak ho nechala odejít do koše.
A bylo mi.....trochu líto toho starého, ale zároveň jsem se začala těšit na to nové, co přijde. Na nový hrnek, na to, že zas vyvětrám ty staré, které už nějakou dobu ležely ladem.......
No a tak to mám teď se vším. Občas není lehké opustit něco, co jsem měla ráda, ale když se oprostím od toho lpění na věcech, ale i na lidech a nebudu chtít za každou cenu pořád mít vše nalajnované a tak jak jsem zvyklá, otevře se naprosto nečekaný prostor, svěží, plný nové energie, nápadů, pocitů a lidí. A já si pak připadám bohatší každý den.
Love my life
Žádné komentáře:
Okomentovat