Nový život - týden první

O okamžiku, kdy za sebou naposledy zavřu dveře svého zaměstnání jsem toužila tak neskutečně dlouho......a najednou byl ten okamžik tady.

Nádech, výdech.......SVOBODA!!!!!!!

Nyní jsem opravdu paní svého času a svůj život si už řídím jen já sama. A je to pocit k nezaplacení.

A jak probíhal první týden?

Ve zkrácené verzi bych řekla báječně.

Můžu vstávat, kdy chci, dělat si co chci a hlavně kdy chci. Je to opojný pocit.

Čekala jsem, že budu ponocovat a pak vyspávat třeba až do oběda. Ale je to úplně jinak. Spát chodím se slepicemi a stále ještě vstávám na budík (tohle je zvláštní zlozvyk). Ale kvůli některým zážitkům stojí za to si přivstat.

A já si mezi odpočinkem, procházkami, čtením a pár pracovními věcmi stihla odskočit do Karlových Varů na natáčení filmu Pytlík kuliček jako komparzistka.

Nadšeně bych mohla popisovat každý detail dne, ale záživné by to připadalo asi jen mně a tak to shrnu jako velmi neočekávaný a zajímavý zážitek.

A to se mi na tom čase bez zaměstnání líbí, můžu být kdekoliv a zažít cokoliv, co život přinese.

Takže když se mě někdo zeptá, zda nelituji svého rozhodnutí. Nelituji, jsem šťastná a užívám si to. A těším se, co nového přinesou dny nadcházející.

Love my life

Dokážeme milovat bezpomínečně?

Včera byl velmi zvláštní den a není potřeba se rozepisovat o tom, co se stalo. Důležité je, co mi dnes "dokapalo" a o tuto myšlenku bych se ráda podělila.

Jsme jako lidé schopní bez-podmínečné lásky?!

Já vím, že jsme. Tuto lásku zažívám a vidím kolem sebe denně. Z mé vlastní zkušenosti vím, že tento pocit cítím k několika osobám v mém životě. 

První  z nich jsem já sama. A nebylo tomu tak vždycky. Měla jsem vůči sobě hromadu výhrad, spoustu věcí, které jsem sama na sobě v lepším případě neměla ráda. Dnes miluji každou část sama sebe a i když občas dělám kopance vůči sama sobě i ostatním, dnes už se za to netýrám a nepeskuji. Mnohem lepším řešením pro mě je se zastavit, zhodnotit situaci a poučit se z ní. Takže ano, přiznávám už po x-té, miluji sama sebe a to bez podmínečně.

Dalším velmi důležitým člověkem v mém životě je má sestra. A když mě toto téma dnes tak dohonilo, vybavila se mi jedna situace (a rozhodně nebyla jen jedna), kdy jsme na sebe nebyly úplně milé, kdy jsme procházely zkouškami, jak silná naše láska je. A i po těchto zkouškách vím, že ONA je tím člověkem, kterého miluji naprosto bez podmínek. 

Má maminka, má milovaná......mám velké štěstí, že ji mám. A nemusím vždycky souhlasit se vším, co říká, stejně tak jako ona není vždy nadšená rozhodnutím, které v životě udělám. Přes všechny "ale" je má láska k ní naprosto čistá a není tam žádné kdybys byla nebo nebyla taková nebo maková, není tam podmínka ani jediná.

"Moje" holčičky by mohly provést cokoliv a třeba se i stavět na hlavu, já je mám zaryté hluboko v mém srdci. A nikdy nebudu chtít, aby byly víc takové a méně takové, jsou mnou milované se vším všudy.

A mohla bych tu jmenovat dál, ale myslím, že to není potřeba.

Jako důkaz, že tohoto pocitu jsme jako lidé schopni, to stačí.

A myslím si, že to je přesně to, co všichni od ostatních chceme. Aby nás brali a milovali přesně takové, jací jsme.

A můžeme si vybrat, do koho tento pocit investujeme.

A teď ten velký otazník. 

Jak moc jsme schopní nebo ochotní milovat své drahé polovičky bez podmínek?! Jak moc je těžké přenést tento cit do partnerského života?!

V manželském slibu se říká v dobrém i ve zlém a zaznívá tam z obou stran ano. Lidé jsou rozhodnuti strávit zbytek života v lásce. Tak kde se pak stane ta chyba?

Když se vrátím ke své rodině, vím, že se vždy snažím jednat tak, abych jim dělala radost, neubližovala, aby cítili a věděli, že je miluji. A když nastanou situace, kdy dojde k nedorozumění, tak jsem připravena vysvětlit, omluvit se a hodit za hlavu ty malé přešlapy.

A neznamená to, že celý svůj život podřizuji jim. Jediný, kdo je za můj život zodpovědný jsem já sama. A oni mě milují takovou, jaká jsem (a v to věřím, protože to cítím).

Slyšet lásku je krásné, ale cítit lásku je pro mě opravdu důležité. Nikdo mi nemůže dokázat, jak moc mě má rád, to dělají činy, ze kterých to vyzařuje. A nemyslím tím dárky a podobné věci, spíš každodenní jednání.

Že by v tom byl ten háček? Že to není o tom, že by jsme někoho přestali milovat, ale spíše o tom, že svým chováním tu vzájemnou lásku pošlapeme?!

Prožila jsem si několik vztahů, kde z obou stran bylo podmínek na desítky. Ale také už vím, proč většinu z těch ex mám ráda svým způsobem pořád. A  už si za to nebudu připadat divná. 

Opravdu netuším, jak bude vypadat budoucnost. 

Ale po dnešku si tento AHA moment ukládám hluboko do sebe a udělám vždy to nejlepší, co v každém vztahu a v danou chvíli dovedu.

pinterest.com

Spartan Race Liberec

Je to za mnou. Čtyři měsíce dosti intenzivních příprav a za dvě a půl hodiny je po všem. A ráda bych ze sebe dostala své pocity a dojmy nováčka (toto byl můj opravdu úplně první závod v životě).

Naše cesta za "medailí" začala už v pátek odpoledne. Naložila jsme si do auta svojí spoluběžkyni a naši podporu a fotografku v jednom. Podrobnosti nejsou potřeba, ve zkratce ženy jedou na výlet a jako vždy bloudí, ale smíchu bylo hodně. 

Večerní procházka po festival aréně nám na klidu moc nepřidala, spíše v nás více či méně rostly obavy, zda to vše zvládneme. Přiznávám, že velkou část noci jsem probděla a hlavou se mi honily překážky na trati i ty v hlavě. 

Ale ráno už s úsměvem a lehkou nervozitou naše trojka vyrazila zdolat náš cíl. Tím bylo doběhnout v jakémkoliv čase, hlavně ve zdraví a "ustát" to. Po registraci a setkání s dalšími kamarády naše vlna začala rozcvičku s Martinem a pak už v 10.30 výběh. A hned první kopec, který mě pomalu ale jistě dostával. Hned na to první velmi výživné bahno, kde jsem skoro nechala botu. První ledová voda v potoce a pak už to šlo ráz na ráz. Nohy ne a ne se rezeběhnout a hlavně plíce ne a ne naskočit v normálním tempu. A to, že budu začátkem května plavat v rybníce, by mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Tam jsem opravdu lapala po dechu a přemýšlela, zda to rozdýchám. Hned na to dlouhá procházka (nohy jsem proste nerozeběhla) lesem a my zmrzlé jak ratlíci pokračovaly dál. Pokaždé, když už to vypadalo na normální tepovou frekvenci, přišla další překážka, kde to nakonec skončilo angličáky nebo další voda. Má parťačka byla úžasná a táhla mě celou cestu a já jsem vděčná, že právě ona běžela se mnou. Nejhorší okamžik nastal po klouzačce, kde jsme obě měly pocit, ze nám zamrzl mozek v hlavě. A celkem 180 angličáků ze mě opravdu vycucalo všechnu energii. A když před cílem Lucka nahlásila, ze ten konec doběhneme, myslela jsem, že odpadnu. Ale povedlo se. S časem 2.22 jsme byly i my dvě v cíli. Lucka s úsměvem a já totálně vyždímaná a promrzlá až na kost. Ale obě šťastné. Ještě hodinu potom jsem se dávala do kupy. Ledovou sprchu jsem vzdala a od bahna jela až domu. Ale s blaženým pocitem, že jsme to dokázaly. A pokud jsem někdy zažívala pocity tady a teď, bylo to po většinu tohoto závodu. Nevnímala jsem nic z okolí, jen své tělo a myšlenky v hlavě, které se měnili od "to dám" po "to rozhodně nedám". Slogan pochopíš až v cíli je naprosto výstižný. Já pochopila spoustu věcí. 

A těším se na další rok, na přípravy, které pojmu trochu jinak a další výzvy, co mě ve sportu a v životě čekají.

Tímto ještě jednou děkuji Lucce a všem, kteří tam s námi byli jako podpora, dokumentace i těm, co nám drželi palce z domova, také těm, kteří se podíleli na mé přípravě a v neposlední radě všem okolo Spartan race a hlavně Magdě L. za ty zmatky kolem mé registrace, které jsme řešili do poslední chvíle s velmi milým přístupem a velkou ochotou.

AROO, AROO, AROO 

PS: cíl na příští rok je běžet a doběhnout do cíle s úsměvem.

Koučováním k běhu

Pamatuji si, když jsem poprvé slyšela o závodu Spartan Race. Moji dva kamarádi se chtěli přihlásit a zaběhnout si tuhle "srandu". A já mám od určité doby ráda výzvy, čím větší, tím lepší. 

Abych zjistila, jak to na závodech vypadá, rozjela jsem se v loňském roce na dva jako dobrovolnice a udělala rozhodnutí, že příští už si dám jako běžkyně.

Celkem odvážné rozhodnutí na to, že jsem jsem nikdy neběhala a navíc běh nesnášela. Jen při vyslovení slova běh mě začalo pálit v boku a lapala jsem po dechu, ale přesvědčila jsem sama sebe, že TO dokážu.

A tak jsem si v rámci koučování nastavila, že chci začít běhat a že na začátku května už v pohodě uběhnu 5 km a tím se budu moci zúčastnit závodu Spartan Race v Liberci. 

Takže cíl je jasný - do 2. května ze mě bude běžkyně.

Jaká byla realita? Neběhám a momentálně jediný sport, který provozuji je "gaučink".

Nastavení plánu už šlo tak nějak samo. Zpevnit ochablé svaly - 2x až 3x týdně fitness. A už zbývá jen běh. Po malých krůčcích, což byla 1 minuta běh a 5 minut chůze na začátku a každý týden o trochu více běhu a méně chůze. Po dvou měsících uběhnout 5 km, i když třeba ne v kuse a pak už jen pilovat. 

Mou motivací je závod a také to, že když se budu hýbat, moje tělo bude spokojené, stejně jako já.

A abych si to vůbec dokázala představit, tak si v hlavě přenastavit přesvědčení, že nejsem sportovní typ a také vizualizace sebe při závodu. 

Co mi také pomáhá je fakt, že má kamarádka poběží závod se mnou (také poprvé překážkový běh).

Toto vše se nastavilo na konci minulého roku. A teď střih a je tu REALITA dneška.

Běhám ráda, za každého počasí a baví mě to. Z cvičení jsem si udělala návyk, který dělá dobře mému tělu i hlavě. Mám před sebou ještě měsíc intenzivního tréninku, ale už teď vím, že tím to rozhodně neskončí. Těším se na atmosféru závodu i na tu "srandu", co tam zažijeme.

Teď už jen poladit outfit a jsem připravená.

Love my life, running and coaching

#30days communication challenge

A je tu nový měsíc. Duben je u mě ve znamení tématu, které se mi zdá jako druhé nejdůležitější - KOMUNIKACE.

A nebyla bych to já, kdyby tomu nepředcházel můj osobní příběh. 

Od doby, kdy jsem se osamostatnila od rodičů mám v sobě zakořeněný pocit, že vše musím zvládnout sama (a jak já slovo MUSÍM nemám ráda). A tak (podle mého názoru) i působím na své okolí. Vše zvládnu, nic nepotřebuji, nepotřebuji pomoc, vše dokážu.....SAMA!!!!!!

Sama jsem si vydělala na byt, první i druhé auto, sama se uživím a můžu si dopřát to, co potřebuji, vše vyřídím i vyřeším.....SAMA.

A tento měsíc na mě vyskakovali ze skříní bubáci v podobě zvláštních pocitů a někde hluboko uvnitř mě mi začalo být velmi smutno a těžko. V hlavě mi znělo neustále slovo PODPORA, tedy spíš její nedostatek. Vygradovalo to velmi zvláštní situací, kdy jsem jsem byla svědkem situace, kdy tatínek objímá svého syna a mě se vše spojilo jak puzzle do jednoho obrázku. Já se umím podpořit sama, ale také toužím po tom, abych tento pocit zažívala i zvenčí.

A už se blížíme k tématu výzvy......komunikace.

Jak má mé okolí a moji nejbližší vědět, že po něčem toužím, když na venek se tvářím, že o nic takového nestojím a nepotřebuji to. Tuším, že věšteckou kouli nikdo nevlastní. Takže je to na mně, naučit se mluvit. Poslouchat umím velmi dobře, dávat podporu (si myslím) také. 

Takže velká výzva pro mě a tuším, že pro spoustu dalších lidí je komunikovat a komunikovat opravdu vše, věci příjemné i ty méně. Říkat lidem jak se cítím, co cítím k nim, co potřebuji a co potřebují oni. Celý život je o rovnováze a tak bych ráda nastavila harmonii i v komunikaci, dávat a brát, poslouchat i mluvit (ne plkat o "počasí").

Těchto třicet dní by mělo být začátkem opravdu otevřené komunikace mezi mnou a okolím a to samé bych chtěla od vás, kteří se připojíte.

Každý den řekněme, napišme (SMSkou, v dopise), zavolejme někomu něco, co jsme mu/jí už dávno chtěli říct (a neměli třeba odvahu nebo čas), něco důležitého pro ostatní nebo o nás/vás, něco hezkého, upřímného, smutného.....zkrátka cokoliv. Najděme si přes den chvilku sdílet s ostatními kousek svého života. A já věřím, že se dozvíme o ostatních i sami o sobě spoustu zajímavých věcí.

#31 day love myself challenge

A je to tu.

Výzvy všeho druhu zaplavují internet i můj svět. A já ve chvilce jen sama se sebou v přírodě dostala nápad, že vytvořím také výzvu. Výzvu pro všechny, kteří chtějí svůj život tvořit a užívat si nejlépe, jak dovedou. A protože sebeláska je oblast, která mě velmi oslovila už pár let nazpátek a dodnes je to něco, o čem s nadšením vyprávím a sdílím a která mění životy, je to téma na mnou vytvořenou výzvu č. 1.

Květen, měsíc lásky, se blíží a jen trénink dělá mistry. Pojďme začít trénovat lásku už dnes a to tu ze všeho nejcennější, lásku samy k sobě.

#31 day love myself challenge je o čase, který věnujeme samy sobě ve jménu lásky. A na začátku stačí dopřát si jen chvilku, za to však pravidelně.

Každý den si dopřejme 10 minut času jen sami pro sebe v aktivitách, které milujeme a které jsou jen naše. A nezáleží na tom, co to je, protože každý jsme jiná, jedinečná osobnost a každý máme rádi něco jiného. Rozmazlujme se, tvořme, chvalme se, vyjadřujme city sami vůči sobě a sdílejme - pomocí fotek. A já bych velmi ráda na konci této výzvy vytvořila koláž z fotek, které mi dorazí a ukázala na svém blogu, jak moc se máme rádi.

Jdete do toho se mnou? Počítám jen s odpovědí ANO :-)

Love my life and love myself (for March and forever)

Když mě opustí láska

Toto téma je pro mě (a tuším, že pro všechny lidičky) velmi citlivé, ale také velmi důležité. A tak bych ráda sdílela pár myšlenek, které mi dnes kolují hlavou. 

Co se děje ve mně, když mě opustí láska v podobě druhé osoby..... U mě probíhá několik stádií a každé má svůj význam a smysl. 

První fází je prázdno, takový ten pocit rozpliznutí se a plácání se od ničeho k ničemu, v slzách, ve smutku a "nesmyslu". A já si tímto obdobím musím projít, sama, s přáteli, rodinou, abych zas našla tu ztracenou sílu a chuť jít do toho znovu.

A pak přijde naprosto kouzelné období, kdy výměnou za jednu ztracenou lásku, přijdou podoby lásky naprosto nečekané. 

A mě potkaly pocity lásky hned v několika směrech. 

Zase jsem si začala budovat lásku sama k sobě. I když jsem si myslela, že tohle už mám dávno vyřešené a že "love myself" praktikuji a mám už zažité. Teď už rozhodně ne úplně od začátku, ale pěkně si ten pocit v sobě pěstovat hezky dál a víc. Protože sebe-lásky není nikdy moc. 

Druhou lásku jsem si dopřála v podobě času stráveného u koní. To je ta láska, kterou jsem v sobě měla od mala a kterou jsem zasunula na "až někdy". A teď je to Někdy, TEĎ je naprosto ten správný čas. A já si našla cestu, abych si mohla pravidelně užívat ten čas ve společnosti těch nejkrásnějších zvířecích přátel.

Další znovu objevenou láskou je sport. A teď už si nenechám vnutit to přesvědčení sama o sobě, že nejsem sportovní typ. Já jsem. A k tomu se mi výborně hodí slogan I CAN AND I WILL. Od ledna jsem "v tréninku" na závody Spartan Race a pravidelný pohyb mi přináší opravdovou radost. Je to jedna z mých lásek, kterých už se nehodlám vzdát, ať to bude v jakékoliv podobě. 

A v neposlední řadě stále prohlubuji mé zalíbení v koučinku.  Dnes už jako certifikovaná koučka (kdo by řekl, že po obdržení certifikátu zjistím, že pro mě ten papír vlastně vůbec důležitý není) rozvíjím své schopnosti a dělám to, co mě naplňuje a nesmírně baví. A když vidím výsledky, které koučování přináší mým klientům, vím, že jsem našla pro sebe to pravé. 

Když odejde láska, zůstane spousta času. Pro mě a pro to, co mám tak ráda. 

Love my life